Poslední zářijový den jsem se vypravil do obchodního centra Forum Liberec, kde jsem se měl setkat s kolegou, který je pro chod centra téměř nepostradatelný. Přesně ve 13 hodin, na kdy jsme měli domluvenou schůzku, mi zazvonil telefon: „Už jste někde tady?“
Sešli jsme se v kavárně v posledním patře centra. Přišel muž v taktické uniformě, s přísným pohledem a autoritou, kterou bylo těžké přehlédnout. Josef Hoferica je člověk, díky němuž je podle jeho kolegů ve Forum Liberec klid a bezpečno.
První dojem ale rychle vystřídalo překvapení. Pod slupkou „tvrďáka“ se skrývá obrovský sympaťák se smyslem pro humor a zároveň naprostý profesionál, který si dokáže poradit téměř v každé situaci. A především člověk, pro kterého nejsou lidskost, empatie, ohleduplnost a ochota pomáhat druhým jen prázdná slova.
Kdybychom vás představili kolegům bez názvu vaší pracovní pozice – jak byste sám popsal, co vlastně v M2C děláte?
Když to řeknu trochu hovorově, tak jsem takový uklízeč (smích). Prostě tam, kam už nemůžou „kravaťáci“, tam nastupuju já.
Mým úkolem je hlavně udržovat v budově klid a pořádek a řešit situace, které už vyžadují jiný přístup. Je to hodně o spolupráci s ozbrojenými složkami, se záchrankou a dalšími složkami, podle toho, co se zrovna děje.
Ve výsledku je to celé o tom, aby tady v obchodním centru byl klid, pořádek a aby se tu lidé cítili bezpečně.
Profesionální deformace: pořád sleduju prostor
O vás se říká, že máte „čuch“ na problém dřív, než skutečně vznikne. Dá se něco takového naučit, nebo je to hlavně zkušenost?
Já jsem dříve pracoval v ozbrojených složkách a tam jsme se vlastně museli učit pořád vnímat, co se kolem nás děje. A to mi zůstalo dodnes. Když se s někým bavím, tak mi kolikrát říká: „Ty se na mě vůbec nekoukáš, ty koukáš pořád někam okolo.“ A je to pravda. Já pořád sleduju prostor, koukám lidem na ruce, vnímám, co se děje kolem. Už je to skoro taková moje profesionální deformace.
Takže za mě je to určitě hodně o praxi a zkušenosti. Ale dá se to naučit. Člověk se musí naučit opravdu koukat kolem sebe a všímat si věcí, kterých si ostatní třeba ani nevšimnou.
Když procházíte obchodním centrem, čeho si všímáte, co běžný návštěvník vůbec nevnímá?
Když procházím obchodním centrem, tak koukám hlavně na lidi. Časem už člověk pozná, kdo se tam pohybuje běžně a kdo třeba úplně nezapadá nebo se chová nějak nestandardně. Někdo je nejistý, někdo působí, že mu není dobře, a vy už automaticky zbystříte.
Kolikrát nejde ani o bezpečnost v tom klasickém slova smyslu. Vidíte člověka, kterému je špatně, tak k němu přijdete a začnete to řešit. Měl jsem tady pána, kterého nakonec převáželi vrtulníkem do Prahy s plicní embolií. Jeho paní pak volala a děkovala, že jsme mu pomohli. Přitom to začalo jenom tím, že jsem si ho všiml a zeptal se, co mu je. Měl jsem tady i člověka se schizofrenií, který chtěl skočit. Navázal jsem s ním kontakt a nakonec se ho podařilo dostat do sanitky.
Takže je to hlavně o pozorování lidí. Ale zároveň na to nejste sám. Hodně informací dostáváte od prodavaček, lidí z kaváren, uklízeček nebo dalších zaměstnanců centra. Ti jsou tam celý den a vidí spoustu věcí, které přes kamery nikdy neuvidíte.
Můžete mít v obchodním centru stovky kamer, ale stejně nevidíte všechno. Kamera je někam natočená, na monitorech máte desítky malých obrazů a spousta věcí vám může uniknout. Proto všem říkám: „Vy jste taky naše oči. Vy pomáháte nám a my zase vám.“
Když třeba prodavačky řeknou: „Hele, právě tady prošel ten člověk, co nám včera kradl,“ tak už o něm víme a můžeme si na něj dát pozor. Stejně tak uklízečky řeknou, že někdo někde spí, dojídá zbytky, obtěžuje lidi nebo na ně byl agresivní. Lidi z kavárny zase vidí, co se děje kolem nich.
Za ty tři roky jsem se snažil nastavit to tak, aby ten barák fungoval jako jeden propojený systém. Aby spolu komunikovala ostraha, prodavači, uklízečky i ostatní zaměstnanci. Já nemůžu být všude, takže potřebuju jejich oči a uši.
A podle mě právě takhle by to mělo fungovat. Když chcete mít obchodní centrum v klidu, bezpečné a čisté, nestačí jen kamery a ostraha. Musí spolupracovat celý barák.
Síla je až poslední možnost
Už jsme zmiňovali, že za sebou máte zkušenost z ozbrojených složek. Co z nich dnes používáte nejčastěji – disciplínu, práci s lidmi, odhad situace, nebo něco úplně jiného?
Třeba když tady hrál Liberec s Baníkem, měl jsem v obchodním centru nějakých třicet, pětatřicet fanoušků Baníku, včetně tvrdého jádra. Byli roztroušení po centru, zaměstnanci už z nich začínali být nervózní a řešili jsme samozřejmě i variantu, že by zasáhla policie. Jenže ve chvíli, kdy by se do toho šlo silově, mohlo to skončit tím, že tady bude všechno rozbité.
Takže jsem s nimi začal komunikovat. Postupně se mi podařilo dostat je všechny do jednoho prostoru, tam zůstali, nikdo nemusel zasahovat a nakonec si po sobě ještě uklidili. A přesně o tom to podle mě je. Dostat lidi tam, kam potřebujete, ale ne silou. Mluvit s nimi, odhadnout je a vědět, kdy trochu přitvrdit a kdy naopak ubrat.
To je takový ten princip cukru a biče, který člověk zná i z policejní práce. Když vidíte, že už se situace láme vaším směrem, tak nemá cenu dál tlačit. Naopak uberete, navážete s tím člověkem kontakt trochu lidsky a on se vám často úplně otevře.
Takže za mě určitě komunikace, psychologie a odhad situace. Síla je až ta poslední možnost.
Autorita nevzniká křikem
Možná je to hodně i o autoritě. Jak si člověk vybuduje respekt, aniž by musel používat sílu?
Autorita podle mě vůbec není o síle. Je hlavně o tom, jak s lidmi komunikujete a jestli dokážete poznat, kdy je potřeba něco řešit a kdy naopak není nutné situaci zbytečně hrotit.
Dám jednoduchý příklad. Třeba v jídelně jsou nějaká pravidla – neměly by se tam dobíjet telefony, nemělo by se tam sedět bez jídla a podobně. Když ale přijdu a vidím, že je jídelna úplně prázdná a sedí tam pár mladých, tak za nimi nepřijdu s tím, že začnu křičet a okamžitě je vyhodím. Řeknu jim třeba: „Hele, normálně byste tady takhle být neměli, ale dneska je prázdno, tak to nebudu řešit.“ A oni to vidí.
Když potom přijdou příště a jídelna je plná, už vědí, proč za nimi přijdu a proč po nich chci, aby odešli. A často už dneska stačí, abych kolem některých prošel, a oni se sami zvednou, aniž bych vůbec něco řekl.
Podle mě právě takhle se autorita buduje. Ne tím, že na lidi budete řvát, ale tím, že s nimi mluvíte normálně, dokážete být lidský, ale zároveň vědí, že když je potřeba, umíte být i důrazný.
Tohle nejsou situace, kde byste měl automaticky nastupovat tvrdě. Jsou to pořád lidé a většinou s nimi můžete normálně mluvit. Když zjistí, že se s nimi bavíte jako s člověkem, skoro jako kdybyste spolu seděli u kávy nebo u piva, a zároveň poznají, že máte nějaké hranice, tak vznikne respekt.
Pak už někdy stačí přijít a říct: „Hele, neblbni, vždyť je to zbytečný. Víš, že to budu muset řešit.“ A ten člověk odejde. Nemusíte se s ním hádat ani ho nějak fyzicky přesvědčovat.
Je to hlavně o tom stát si za tím, co řeknete. Když někomu jednou něco tolerujete, vysvětlíte mu proč. Když už ale překročí hranici, tak musí vědět, že to má nějaký důsledek. A když jste v tomhle konzistentní a zároveň se k lidem nechováte zbytečně povýšeně, tak si tu autoritu časem vybudujete.
Práci nechávám za dveřmi
Forem Liberec projdou v exponovaných dnech desítky tisíc lidí. Dá se po letech ještě vůbec „vypnout“, nebo člověk automaticky sleduje okolí i ve svém volnu?
Okolí sleduju automaticky i v civilu. To už asi člověk úplně nevypne, zvlášť když má za sebou zkušenosti z ozbrojených složek a dlouhé roky téhle práce. Prostě se podíváte kolem sebe, všímáte si lidí a některé věci vám automaticky padnou do oka.
Ale zároveň umím práci opravdu nechat v práci. Mám to tak celý život – osobní věci netahám sem a pracovní věci si nenosím domů. Nemám doma kancelář, nesedím večer nad prací. Když zavřu dveře a odcházím, tak to pro mě v tu chvíli končí.
Stejně tak když přijdu do práce, přepnu se do pracovního režimu a řeším to, co je tady. A když jsem doma nebo na dovolené, dokážu si ten čas normálně užít a nepřemýšlet pořád nad tím, co se děje v obchodním centru.
Samozřejmě když mi někdo zavolá, že potřebuje s něčím poradit nebo vyřešit nějakou konkrétní situaci, tak pomůžu. Ale jinak práci ve volnu aktivně neřeším. Takže okolí člověk sleduje pořád, to už je asi profesní deformace, ale hlavu vypnout dokážu.
Profesionalita? Nechovat se jako hovado
Co je podle vás osobně největší známka profesionality?
Pro mě je největší známka profesionality asi to, že se člověk nechová jako „hovado“. Když to řeknu úplně jednoduše. Prostě aby na vás nebyly stížnosti kvůli tomu, jak vystupujete, abyste nedělal ostudu firmě a byl slušnej za každou cenu.
Protože můžete mít jakoukoliv funkci, můžete být policajt, voják nebo dělat v bezpečnosti, ale to ještě neznamená, že se umíte chovat k lidem. Jsou lidi, který urážejí, jsou arogantní a myslí si, že jim ta pozice dovoluje všechno.
Za mě je důležitý být pořád svůj. Takovej, jakej jste doma, takovej být i v práci. Nehrát si na někoho jinýho jenom proto, že máte uniformu nebo nějakou funkci. Ale zároveň to musí být pořád slušný.
Takže profesionalita je pro mě hlavně o vystupování, o respektu k lidem a o tom nedělat ostudu sobě ani firmě.
Když udělám chybu, musím si ji přiznat
V krizové situaci se často musíte rozhodovat sám. Jak důležité je v téhle práci umět improvizovat a nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí?
Jestli jste byl někdy na vojně, tak víte, že se říká: „Voják se stará, voják má.“ A tady je to vlastně podobný – člověk si musí umět poradit v každý situaci.
Tady už ty kluky znám. Vím, co od koho můžu čekat, co s kým můžu řešit a na koho se v jaký situaci můžu spolehnout. Každej je jinej. A tím pádem člověk musí hodně spoléhat i sám na sebe.
Když se něco děje, já to zahlásím na operační, ale nikdo mi většinou neříká: „Udělej to takhle a takhle.“ Protože já jsem přímo na místě a vidím, co se tam děje. Takže musíte reagovat podle situace.
Na cvičení nebo v teorii máte nějaký postupy, ale realita je vždycky jiná. Kolikrát prostě musíte improvizovat a spolehnout se na vlastní úsudek.
A když šlápnete vedle, tak se k tomu musíte umět postavit. Říct: „Jo, tohle jsem „posral“, byla to moje chyba.“ To je podle mě strašně důležitý. Umět si přiznat chybu a neházet ji na ostatní.
Mně se třeba jednou stalo, že jsem naháněl chlapa u hlavního vchodu. Začal utíkat, já vyrazil za ním, přehlídnul jsem schod a rozsekal se. Vyrazil jsem si dech a ještě mi ten člověk utekl. Byl jsem na sebe strašně naštvanej, protože to byl první člověk, kterej mi tady utekl.
Ale neodnesli to kluci kolem mě. Nebyl jsem naštvanej na ně, věděl jsem, že to byla moje chyba. Oni mě uklidňovali, že se to prostě stává. A když jsme ho pak večer stejně chytili, byl jsem šťastnej já i oni.
Takže je to hlavně o tom umět operovat samostatně, znát svoje lidi, vědět, co od nich můžete čekat, improvizovat a zároveň nést odpovědnost za svoje rozhodnutí.
Hrady, bunkry a „těžkej vlastenec“
Co vás mimo práci dokáže opravdu nadchnout? Nemyslíme tím nutně koníček – klidně místo, hudbu, jídlo, cestování nebo úplně obyčejnou věc.
Já mám strašně rád dějiny. Když mám volno, tak hodně cestujeme po Česku, jezdíme po hradech a zámcích a vlastně pořád něco objevujeme.
Já jsem v tomhle docela vlastenec, řekl bych až těžkej vlastenec. Baví mě naše historie, naše místa, co za nima je za příběh. Máme projetou spoustu hradů – Bouzov, Červenou Lhotu, Kašperk, na severu toho máme projetýho taky hodně. Na Šumavě jsme třeba projeli to trojhradí a člověk si vždycky říká, co všechno tady vlastně máme.
Nevedu si úplně statistiku, kolik nám toho ještě chybí, ale když někam jedeme, tak se většinou stejně skončí u nějakýho hradu, zámku nebo historickýho místa.
A baví mě i vojenská historie. Takže bunkry, opevnění a podobný věci. To je zase další oblast, u který dokážu strávit spoustu času.
Takže kdybych měl říct, co mě mimo práci opravdu nadchne, tak jsou to asi dějiny a cestování po Česku. Hrady, zámky, bunkry, hory… prostě poznávat, co tady máme.
Kdybychom se zeptali vašich nejbližších, jakou vaši vlastnost by označili za nejlepší a která je naopak občas vytáčí?
Asi by řekli, že jsem dost zásadovej a že když něco řeknu nebo slíbím, tak to platí. To vidí i dcera – když řeknu, že něco bude, tak pro to udělám maximum, abych to splnil. Pokud se nestane něco vyloženě mimořádnýho, tak slovo prostě držím.
A co je občas vytáčí? Asi to, že doma mám na všechno svůj čas. Já vím, že se něco musí udělat, ale nemusí to být vždycky hned v tu vteřinu. Takže oni už vědí, že to udělám, jenom třeba trochu po svým a ve chvíli, kdy na to přijde řada.
Takže asi bych řekl: nejlepší je, že se na mě můžou spolehnout. A nejvíc je občas vytáčí, že mám na některý věci svoje tempo.
Jak by znělo vaše životní motto?
Moje životní motto je vlastně úplně jednoduchý: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“
Jak se mnou jednáš ty, tak já jednám s tebou. A zároveň se snažím držet toho, že nemám dělat druhým to, co nechci, aby oni dělali mně.
Toho se držím celej život.
Obyčejná lidskost dnes někdy chybí
Po tolika zkušenostech – překvapí vás ještě dnes někdy lidské chování?
Upřímně? Už asi moc ne. Za ty roky jsem toho viděl tolik, že si kolikrát říkám, že už mě snad nic nepřekvapí. Když jsem začínal, tak jsem občas koukal, čeho jsou lidi schopní a jaký věci dokážou udělat. Dneska už to beru trochu jinak, protože vím, že se může stát prakticky cokoliv.
Co mě ale pořád dokáže mrzet, je to, jak se podle mě změnilo chování lidí mezi sebou. Dřív mi přišlo, že byla větší soudržnost a větší respekt k ostatním. Když někomu bylo špatně, tak se u něj někdo zastavil. Dneska máte někdy pocit, že ho lidi spíš obejdou.
Stejně tak respekt ke starším, k autoritám nebo třeba k cizím věcem. My jsme si jako mladí spoustu věcí prostě nedovolili. Dneska vidíte, že někdo něco vyrobí, stráví nad tím desítky hodin, a druhýmu je úplně jedno, že to zničí.
Takže samotný lidský chování už mě asi překvapí málokdy. Spíš mě pořád dokáže zarazit ta lhostejnost. To, že člověk často neřeší, co tím způsobí někomu dalšímu.
A možná právě proto si o to víc vážím situací, kdy vidím opak. Když si lidi pomůžou, zastanou se někoho nebo se k sobě prostě chovají normálně. Protože podle mě právě ta obyčejná lidskost dneska někdy chybí.
Práce, na kterou může být člověk hrdý
Co byste chtěl, aby si lidé po přečtení tohoto rozhovoru odnesli o práci v ostraze?
To je docela záludná otázka. Asi bych chtěl, aby si řekl, že tahle práce má smysl.
Že práce v ostraze není jenom o tom někde stát, koukat kolem sebe a čekat, až skončí směna. Člověk kolikrát pomáhá lidem, řeší krizový situace, někdy zachraňuje zdraví nebo i život a zároveň se stará o to, aby se ostatní cítili bezpečně.
A hlavně bych chtěl, aby si nemyslel, že tuhle práci člověk dělá jenom proto, že nemá jinou možnost. Když ji děláte dobře, tak má svůj význam a můžete za sebou opravdu něco vidět.
Takže asi tohle – že i práce sekuriťáka může být práce, na kterou může být člověk hrdej.
