V obchodním centru IGY v Českých Budějovicích se stará o bezpečnost návštěvníků. Mimo práci ale náš kolega Dominik Orlovský posouvá vlastní hranice ve světě vrcholového sportu. Narodil se s dětskou mozkovou obrnou, která omezuje pohyblivost jedné z jeho rukou. Přesto se už podruhé probojoval na prestižní CrossFit Games, kde se mezi deset nejlepších závodníků své kategorie kvalifikoval z přibližně dvou stovek uchazečů. Letos mezi světovou elitou obsadil osmé místo. Jak zvládá skloubit náročné tréninky s prací v M2C, co ho žene kupředu a proč o sobě říká, že je vlastně introvertní vesnický kluk?
Kdybyste se měl představit bez zmínky o práci a CrossFitu, co bychom o vás měli vědět?
Jsem docela introvertní vesnickej kluk, i když to tak možná nevypadá. Mám rád svůj klid a pohodlí. A přestože dělám CrossFit, o popularitu moc nestojím.
Jste přímo z Českých Budějovic?
Narodil jsem se ve Vídni, kde mamka pracovala. Jinak jsem ale z vesnice kousek od Budějovic.
Je něco, co by do vás kolegové na první pohled vůbec neřekli?
To nevím. (smích) Myslím, že už jsem tady tak profláklej, že o mně vědí snad všechno. Ale možná nevědí, že se otužuju. A jsem taky docela pedant na životosprávu, hlavně na spánek a svůj režim. Když mi ho někdo naruší, bývám fakt nevrlej.
A když zrovna nejste v práci nebo na tréninku, jak nejraději vypínáte?
Hodně času trávím s přítelkyní. Oba milujeme cestování, a když chceme fakt vypnout, někam vyrazíme. Hodně rádi jezdíme do Rakouska. Miluju filmy, občas si zahraju hry nebo jdu běhat. A nevadí mi skoro žádná aktivita – zajdeme si na minigolf, na bowling… Baví mě toho hodně.
Každý den je něco jiného
Jak jste se vlastně dostal do M2C?
Práci jsem hledal dlouho. Kvůli mojí ruce nebylo úplně jednoduchý něco sehnat. Odpovídal jsem na nejrůznější inzeráty, až jsem narazil na „emtúsíčko“, kde to naštěstí klaplo.
Pracujete v ostraze obchodního centra IGY v Českých Budějovicích. Co vás na té práci baví nejvíc?
Určitě kolektiv. Mám kolem sebe fakt super lidi. A taky ta práce je pestrá. Občas je nepříjemný řešit konflikty s lidmi na pasáži, ale každý den je něco jinýho. Dá se říct, že každej den jinej průšvih. (smích)
Co je pro vás nejdůležitější u lidí, se kterými pracujete?
Oceňuju dobrej humor, a ten tady určitě nechybí. A taky je pro mě důležitý, aby se s tím člověkem dalo normálně pobavit o čemkoliv. Aby nebyl zapšklej nebo vůči někomu zaujatej. Prostě dobrá komunikace a normální vztahy, to je pro mě nejvíc.
Co podle vás musí mít člověk v sobě, aby byl v ostraze opravdu dobrý?
Stoprocentně nebojácnost. Nebát se lidí ani konfliktů. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se člověk lekne, a to je normální. Ale nesmí se při první situaci hned „podělat“. (smích) Důležitý jsou taky rychlý reakce a hlavně všímavost. Neřešíte jen konflikty, ale i to, kde se pohybují dělníci nebo kdo zavřel dřív, než měl. Takže za mě nebojácnost, reflexy a všímavost.
CPI Property Group vás letos podpořila dárkovými kartami IGY v hodnotě 20 000 Kč. Jak jste tuhle podporu vnímal a co vám umožnila?
Bylo to super. Každá taková podpora je pro mě hrozně důležitá, protože cesta do Ameriky něco stojí a financovat to všechno z vlastního je pro sportovce těžký. S rodinou a přítelkyní jsme proto sháněli sponzory. Dárkový karty jsem využil na nákup doplňků stravy, takže jsem je nemusel platit ze svýho. Moc mi to pomohlo a jsem za to opravdu vděčnej.
Od prvního tréninku ke světové špičce
Co jsou CrossFit Games a workouty? CrossFit Games jsou vrcholnou světovou soutěží v CrossFitu, sportu kombinujícím silový trénink, gymnastiku a vytrvalost. Závodníci během soutěže absolvují sérii náročných disciplín, kterým se říká workouty. Každý workout představuje konkrétní kombinaci cviků, za jejíž zvládnutí sportovci získávají body. Jejich součet pak určuje celkové pořadí. Součástí Games jsou také kategorie pro sportovce s tělesným znevýhodněním, v jedné z nichž závodí i Dominik.
Jak jste se vůbec dostal ke CrossFitu?
Asi před čtyřmi a půl lety, když mi bylo devatenáct. Přivedl mě k němu bratranec, kterej byl už tehdy fakt elitní crossfitter a cvičí dodnes. Já byl zrovna po rozchodu a moc jsem nevěděl, co se sebou, tak mě vzal do fitka. Šel jsem na první trénink, na druhej a už to jelo. Nejdřív jsem cvičil asi čtyřikrát týdně, potom už skoro každý den.
Jaký byl váš první trénink? Co jste si po něm říkal?
Předtím už jsem měl za sebou pár silových tréninků a asi třináct let jsem dělal karate a další bojový sporty, takže nějakej základ jsem měl. Ale CrossFit byl úplně něco jinýho. Líbilo se mi, jak je pestrej. Každý trénink je skoro jinej, workouty se dají různě kombinovat. Není to kolovrátek, pořád děláte něco novýho.
Co je na přípravě na CrossFit Games nejtěžší? Fyzická dřina, psychika, nebo skloubení tréninku s prací a běžným životem?
Tentokrát bylo asi nejtěžší skloubit práci a tréninky. To byl docela „voříšek“, protože jsem měl třeba devět tréninků týdně. Před prací jsem chodil běhat, po práci zase do fitka. Předtím jsem měl volnější režim, třeba když jsem chodil do školy, takže to pro mě bylo něco novýho. A obecně je na přípravě těžký to, že vlastně nevíte, na co se připravit. Workouty vám někdy oznámí týden předem, jindy až den před soutěží. Musíte být připravený na sílu, kondici, vytrvalost i gymnastiku. Prostě všechno dohromady. Psychika pak hraje obrovskou roli hlavně přímo na závodech.
Kdy vám poprvé došlo: „Možná bych v tomhle mohl být opravdu dobrý“?
Že mě to fakt chytlo a našel jsem se v tom, jsem věděl asi po půl roce. Ze začátku se navíc zlepšujete skoro každej trénink, takže si připadáte hrozně dobrej. Pak přijedete na první soutěž a zjistíte, že zase tak dobrej nejste. (smích) Že bych mohl závodit na světový úrovni, mi došlo asi před dvěma a půl lety. Při první kvalifikaci jsem byl někde kolem šedesátýho místa na světě. O rok později jsem byl v jedný fázi kvalifikace první a ve druhý celkově čtvrtej. Nakonec to tehdy na postup nestačilo, ale poprvé jsem si řekl: Jo, tohle už je reálný.
Mezi nejlepšími na světě
Loni jste na CrossFit Games skončil šestý a letos osmý. Jak hodnotíte letošní výsledek?
Paradoxně mám z letoška lepší pocit, i když jsem skončil o dvě příčky níž. Konkurence byla totiž daleko větší. Myslím, že s letošní formou bych se v loňským závodě umístil ještě o pár míst výš. Navíc už dostat se mezi deset nejlepších na světě je skvělý. Do kvalifikace se nás hlásí třeba dvě stovky, takže je to nakonec dobrý místo.
S čím jste letos do San Jose odjížděl? Měl jste nějaká očekávání?
Vlastně jsem žádný velký očekávání neměl. Že poletím, jsem se dozvěděl docela krátce před odletem, asi měsíc předem. Měl jsem tedy na přípravu jen krátkou dobu. Dal jsem do toho maximum a řekl si: „Děj se vůle boží.“ Prostě tam nechám všechno a uvidíme, co z toho bude. S výsledkem jsem nakonec spokojenej.
V čem byly letošní Games jiné než vaše první účast?
Loni jsem tam jel poprvý, takže psychika hrála úplně jinou roli. Nevěděl jsem, do čeho jdu, a byl jsem snad nervóznější než kdykoliv předtím. Na Games je všechno mnohem přísněji organizovaný než na běžných závodech. Musíte být všude na čas, chodit na briefingy a hlídat spoustu věcí kolem. Letos už jsem věděl, co mě čeká. A byl tam ještě jeden velkej rozdíl. Loni jsme závodili v Las Vegas odděleně od ostatních kategorií. CrossFit Games totiž zahrnují elitní jednotlivce, veteránský kategorie Masters i adaptivní kategorie pro sportovce s tělesným znevýhodněním. Já závodím v kategorii pro sportovce s jednou horní končetinou. Letos byly všechny kategorie pohromadě, takže jsme potkávali ty nejlepší sportovce na světě a závodili ve velký aréně před sedmnácti tisíci lidmi. To mělo úplně jinej náboj a drive.
Sedm workoutů za jediný víkend
Přišel moment, kdy jste si sáhl opravdu na dno?
To je snad každej workout. (smích) Ale jeden byl fakt ďábelskej. Měli jsme cvik, při kterým jdete do dřepu a potom z něj zvedáte činku nad hlavu. S osou, která vážila asi čtyřicet kilo, a všechno jednou rukou! K tomu ještě airbike, takže opravdu ďábelská kombinace. Tam jsme všichni odpadli.
A který workout vám naopak nejvíc sedl?
Jeden, kde jsme jeli deset minut na veslovacím trenažéru, pak dvě minuty pauza a deset minut na SkiErgu, tedy běžkařským trenažéru. A každé dvě minuty jsme do toho museli udělat deset angličáků. To byl taky mazec. Myslím, že jsem v tom workoutu skončil čtvrtej. Sedlo mi to asi nejvíc, ale stejně to bylo hrozný. (smích)
Jak se vlastně jednotlivé workouty bodují?
V každým workoutu můžete skončit jinak. V jednom třeba první, ve druhým poslední, a podle nasbíraných bodů pak vyjde celkový pořadí. U nás bylo v kategorii deset závodníků. Za první místo bylo sto bodů, za druhý devadesát pět, za třetí devadesát a tak dál. Jeden soupeř nám letos vyhrál všechno, takže proti tomu jsme neměli šanci.
Kolik workoutů jste letos během Games absolvovali?
Sedm za jeden víkend.
Omezení tu jsou. Vždycky se ale dá najít cesta
Jak moc vás dětská mozková obrna omezuje při sportování? Jsou věci, kterým se stále musíte přizpůsobovat?
Jsou věci, který mi jdou už úplně automaticky, a pak jsou věci, který prostě nejdou. Třeba složitější gymnastiku s tou jednou rukou neudělám. Tak to je. Já si z toho i sám dělám srandu, protože co mi taky zbývá. (smích) Nějaký omezení tam vždycky budou, ale vždycky se dají najít alternativy.
Pro spoustu lidí můžete být inspirací. Jak tuhle roli vnímáte?
Jsem za to rád. Hlavně doufám, že když mě uvidí někdo s podobným handicapem, třeba se v tom najde a nějak ho to nakopne. Máme i pár nápadů, jak v budoucnu pomáhat handicapovaným sportovcům nebo obecně lidem s handicapem, kteří se moc nehýbou. Chtěli bychom jim sport nějak zpřístupnit. Zatím je to ještě trochu v oblacích, ale rád bych to jednou zrealizoval.
Když porovnáte Dominika před první účastí na Games a po té letošní, v čem je největší rozdíl?
Asi v tom, že mi spadly růžový brýle. Poprvý tam jedete hrozně nažhavenej a nabuzenej. To jsem byl i letos, ale už vím, že ti ostatní nejsou žádní „nezdárci“. Já jsem tam byl nejmladší. Při první účasti mi bylo dvaadvacet, letos třiadvacet, zatímco některým soupeřům je třeba sedmatřicet. Ve fotbale by člověk možná čekal, že mladší bude mít navrch, ale u nás to tak nefunguje. S věkem získáváte vytrvalost i sílu úchopu, která je pro nás obzvlášť důležitá. Někteří kluci dělají CrossFit už od roku 2008. Mně tehdy bylo pět! (smích) Oni trénují sedmnáct let, já zhruba čtyři. O to víc mě těší, že jsem se k jejich úrovni dokázal tak přiblížit. Je to pro mě důkaz, že jdu správným směrem a že jednou můžu být stejně dobrej, nebo i lepší.
Takže příští rok třetí účast?
Uvidíme, uvidíme. Chtěl bych. Navíc by se závody měly konat v Evropě, takže by to mohlo být i finančně mnohem míň náročný. Doufám v to.
