Účetnictví má pověst suché práce s čísly, ale pro Janu Procházkovou je to profese, která dává smysl. Už více než deset let působí v Holdingu M2C a jako hlavní účetní má pevně v rukou jeden z nejdůležitějších pilířů firmy. O své cestě od mateřské přes DPP až po odpovědnou pozici, o tom, jak zvládá stres, jak důležitý je tým a proč by se práce nikdy neměla stát celým životem, mluví s klidem a upřímností, která k ní prostě patří.
Jani, jak dlouho už působíš v M2C?
Na pozici hlavní účetní jsem sedm let. Ale moje cesta k M2C začala už dřív. Během mateřské jsem si přivydělávala na DPP. První zkušenost s firmou mám tedy už od roku 2013.
Účetnictví lidé často vnímají jako suchou práci s čísly. Co tě k němu přivedlo a co tě na něm baví?
Vždycky říkám, že já už měla jasno ve druháku na střední. Od té doby jsem věděla, že chci být účetní. Hodně za to vděčím výborné profesorce. Dokázala mi čísla přiblížit tak, že mě to začalo bavit. Snažila jsem se být poctivá, dělala všechny úkoly a když někdo něco nechápal, vysvětlovala jsem to. A když jsem nerozuměla já, šla jsem se ptát.
Po maturitě na „obchodce“ jsem pokračovala na VOŠ. Už během školy jsem získala praxi v účetní firmě a po dokončení studií jsem plynule nastoupila do zaměstnání. Ještě během mateřské jsem dokončila bakalářské studium, protože jsem se bála, že z oboru vypadnu a chtěla jsem zůstat v obraze. Od té doby se držím účetnictví. A upřímně, nikdy jsem nechtěla dělat nic jiného.
Měla jsi v rodině někoho, kdo tě k účetnictví přivedl?
Ne, jsem jediná účetní v rodině. Mamka měla také obchodní školu, ale je spíš lingvista. Byla i na jazykové škole, umí německy, anglicky….. Já jsem šla jiným směrem, k číslům. Až později se k účetnictví přidala i moje neteř.
Účetnictví je precizní obor, někdy spojený se stresem. Jak zvládáš tlak a zachováváš si pohodu?
Účetnictví je precizní práce, a tak to má být – nejde o mě, ale o lidi, kteří dostávají výsledky. Pracuji s fakty, ne s odhady. A stres? Ten je podle mě v každé práci, ať už jde o účtárnu, mzdovku, controlling, nákup nebo marketing. Já ho nejvíc pociťuju u DPH a závěrek, tehdy nebývám zrovna nejmilejší (smích). Ale doma mám oporu a v práci skvělý tým. A na účtárně máme pro krizové chvíle i „stojan na nervy“ – bonbonky, čokoládky, sušenky. Když je nejhůř, dáš si něco sladkého a hned je líp.
Jak bys popsala atmosféru v týmu?
Jako milou a velmi přátelskou. S kolegyňkami na oddělení spolupracuji opravdu moc ráda. Umíme se podpořit, svěřit si i osobní věci, povídat si. V práci trávíme třetinu dne, a kdybychom spolu nevycházely, bylo by to těžké. S kolegy si navzájem děláme radosti. Každý z nás přichází s nějakým nápadem. Byli jsme třeba na výletě do ZOO, který jsme si parádně užili, pořádáme vánoční posezení a podobně. Mým úkolem je tyto společné nápady koordinovat. Beru to tak, že každý může mít někdy špatný den a nikdy nevíš, co se mu stalo. Proto se snažím být tolerantní a empatická.
Za dobu, co jsi v M2C, se firma hodně proměnila. Co považuješ za největší změnu?
Rozhodně posun k automatizaci a digitalizaci procesů. Firma se obrovsky rozrostla, expanduje do zahraničí a neustále rozšiřuje svoji nabídku služeb – od IFM až k speciálním technologiím a SW související s nemovitostmi. Pro mě je práce v M2C obrovská zkušenost i výzva. Není to jako v malé rodinné firmě, kde každý ví, co máš k obědu. Tady člověk projde takovou školou, že pak už zvládne všechno. Jak se říká, „Co tě nezabije, to tě posílí“.
Co pro tebe osobně znamená pracovat v M2C?
Velkou odpovědnost. Chtěla jsem být účetní, a tohle je pozice, kde prostě chyby nesmí být. To je pro mě zásadní.
Jak trávíš čas po práci?
Volný čas trávím jednoznačně s rodinou. S manželem a dcerou se hodně smějeme, jezdíme na výlety a navštěvujeme přátele. O víkendech si to užíváme naplno. Máme rádi zábavní parky a ZOO, objeli jsme už patnáct zahrad a dokonce jsme se byli podívat na zvířátka i v Londýně. Jednou ročně si dopřejeme týdenní ‚válecí‘ dovolenou u moře, kde opravdu odpočíváme, ale jinak trávíme dovolenou aktivně.
Doporučila bys knihu, film nebo seriál, který tě zaujal?
Ráda čtu knihy o komunikaci a vedení lidí – třeba 107 zlatých pravidel úspěšného manažera, Jak se stát lídrem, pro kterého lidé rádi pracují nebo Lídři jedí poslední. Inspirují mě, protože vztahy mezi lidmi jsou často složitější než čísla v účetnictví.
Ale mám ráda i humor – hodně mě pobavila kniha Aristokratka. Smála jsem se dokonce i v čekárně u doktora. Z filmů mě baví sportovní, třeba Grand Turismo nebo F1, a ze seriálů Zaklínač.
Co bys poradila novým kolegům?
Vydržet první nával informací. Je toho hodně, ale časem si to sedne. Psát si poznámky, ptát se, i když je to třeba potřetí. Ať se nikdo nebojí zeptat, protože jak se říká „Kdo se neptá, nic se nedozví“. Ulehčí tím sobě i ostatním. Líbí se mi, že máme skvěle nastavený onboarding, který nováčkům pomáhá. Usnadňuji jim orientaci třeba tím, že jim připravuji rozkreslený zasedací pořádek našeho patra, aby věděli, kdo je kdo.
Jedno slovo, které vystihuje tvou práci?
Odpovědnost. Bez ní to nejde.
Tvůj recept na spokojenost v práci i životě?
Najít balanc. Práce je důležitá, ale nesmí člověka pohltit. Rodina je pro mě na prvním místě, ale i já si ráda občas zajdu na kosmetiku nebo masáž. Ten čas jen pro sebe je důležitý, aby člověk nevyhořel. Když cítím, že je toho moc, vím že musím zpomalit.
Co ti vykouzlí úsměv na tváři?
Upřímná pochvala nebo milé slovo. Vím, že za to si nic nekoupím, ale potěší to. A myslím, že nejen mě.
Jana připomíná, že spokojenost v práci není jen o výkonu a výsledcích, ale i o lidech kolem nás a o schopnosti najít rovnováhu. Umět zpomalit, když je třeba, vážit si malých radostí a dopřát si čas jen pro sebe. Protože jak sama říká, práce je důležitá, ale nesmí nás pohltit.
