Telefon mu zvoní ještě před cestou do práce. Každý objekt má jiná pravidla, každý klient jiné priority a žádný den není stejný. Jaroslav Kvapil v rozhovoru popisuje, proč je práce bezpečnostního manažera především o lidech, schopnosti přizpůsobit se a rychle se rozhodovat. Mluví také o výchově mladých kolegů, realitě moderní bezpečnosti i o tom, proč je pro něj nejlepším odpočinkem potápění.
„Člověk musí být trochu chameleon“
Co obnáší práce bezpečnostního manažera? A co je na ní nejnáročnější?
Asi bych začal odzadu – tím, co je na té práci nejnáročnější. Člověk musí být tak trochu chameleon, protože každý klient má trochu jiné představy. Přestože existují určité standardy, každý má jiné priority. Na jednom objektu je důležité něco, o deset kilometrů dál na jiném je to zase úplně jinak.
A co je náplní té práce? Především zajistit, aby všechno fungovalo tak, jak má. V rámci M2C máme dlouhodobě nastavené standardy a zároveň se musíme umět přizpůsobit jednotlivým klientům. Součástí práce je také spolupráce s kolegy a dohled nad tím, aby se dodržovaly nastavené postupy a nevznikaly zbytečné problémy.
„Telefon mi zvoní ještě před cestou do práce“
Jak vypadá tvoje běžné ráno?
Mně většinou telefon zvoní ještě dřív, než do práce vůbec dorazím. To je takový firemní benefit.
Nejčastěji řešíme události z noci. V tom lepším případě je to třeba dopravce, který špatně odhadne výšku vozidla a poškodí nakládací rampu, roletu nebo sprinkler. Těch situací je opravdu spousta.
Poměrně často mě ale budí požární poplachy z hypermarketů nebo supermarketů. Stačí otevřít troubu s rozpékaným pečivem, vyvalí se kouř nebo pára a systém spustí evakuaci centra. A pak jsou situace, kdy někdo nenastoupí do práce a my to musíme operativně řešit třeba v šest nebo v sedm ráno.
Takže taková pěkná paleta věcí…
To rozhodně. Člověk musí být připravený prakticky na cokoliv.
Čeho si všimneš jako prvního, když přijdeš na objekt?
To se nedá jednoznačně říct, protože každý klient je jiný a zaměřuje se na něco jiného. Když přijedu na jeden objekt, sleduju určité věci, na jiném zase úplně jiné. Hodně záleží na tom, jak klienta znám a co je pro něj důležité.
V ideálním případě by samozřejmě mělo být všechno v pořádku. Jenže v obchodním centru, kterým každý den projdou desítky tisíc lidí, se neustále něco děje. Většina návštěvníků o tom vůbec neví – a to je vlastně dobře. Přesně od toho jsme tam my, stejně jako kolegové z údržby nebo úklidu, aby všechno fungovalo tak, jak má.
Dokážeš se ještě podívat na obchodní centrum očima běžného návštěvníka, nebo už funguje profesní deformace?
Za ty roky už do obchodních center vlastně nechodím jako běžný zákazník.
Máš toho po krk?
Když si potřebuju něco vyřídit, snažím se to udělat ve chvíli, kdy už v obchodním centru stejně jsem. Rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří si o víkendu udělají výlet do hobby marketu, supermarketu nebo obchodu s nábytkem. Tam mě opravdu nikdo nedostane.
Je fakt, že je dnes trend, kdy celé rodiny přijedou, nakoupí, zajdou do fast foodu, děti si hrají v koutku a vlastně tam stráví celý den…
Je to tak. Pro mě je to úplně nepředstavitelné. Ale pokud to někomu vyhovuje, je to samozřejmě v pořádku. Obchodní centra jsou dnes postavená právě tak, aby tam lidé mohli strávit celý den.
Aby tam vždycky našli něco, co je zaujme.
Přesně tak. Proto jsou dnes obchodní centra tak multifunkční.
„Vždycky se objeví něco nového“
Jaká situace tě během let v práci překvapila nejvíc?
Dnes už si většinou říkám, že mě jen tak něco nepřekvapí. A pak se vždycky objeví něco nového.
Asi nejvíc mě pořád překvapuje kreativita lidí – ať už kolegů, zákazníků nebo návštěvníků obchodních center. A také to, jaké maličkosti jsou někteří lidé schopni řešit.
„Nejlepší bezpečnost je ta, které si nikdo nevšimne“
Co si lidé o práci v bezpečnostním oboru nejčastěji představují mylně?
Že nemáme co dělat. Že vlastně nic neděláme.
Že jste zbyteční?
Přesně tak. Myslím, že tenhle názor pořád poměrně převládá. Jenže když se pak něco opravdu stane a ostraha někomu pomůže – ať už jde o člověka, kterému se udělá špatně, dostane infarkt nebo upadne – spousta lidí si najednou uvědomí, jak důležitá ta práce ve skutečnosti je. A právě tehdy se na ni začnou dívat úplně jinak.
Snažíme se to lidem přibližovat i během školení pro nájemce a zaměstnance obchodních center. Vysvětlujeme jim, co všechno máme na starosti a co naše práce obnáší. Hodně je překvapí třeba to, kolik pracovníků ostrahy zajišťuje bezpečnost celého obchodního centra. Často zjistí, že sami mají ve své prodejně stejně nebo dokonce víc zaměstnanců než celá ostraha, která se stará o celý objekt.
„Praxe naučí víc než učebnice“
Tvýma rukama prošla řada studentů a stážistů. Poznáš už během prvních dnů, kdo má chuť a potenciál?
Na první pohled je to těžké. Většinou jde o studenty středních nebo vysokých škol ve věku kolem osmnácti až třiadvaceti let. A upřímně – kdo z nás v osmnácti přesně věděl, co chce dělat?
Poznáte, jestli člověka zajímá, co se kolem něj děje, jestli poslouchá, vnímá, nebo je raději pořád na telefonu. My se ale snažíme hlavně o to, aby je praxe bavila.
Studenti k nám přicházejí z bezpečnostních oborů, takže teoretické základy už mají. Ve chvíli, kdy je vezmeme do reálného provozu, ukážeme jim technologie a vysvětlíme, jak všechno funguje v praxi a jak na sebe jednotlivé činnosti navazují, začne jim to dávat úplně jiný smysl. Přesně tohle se ve škole většinou nedozvědí.
Právě díky praxi získají mnohem širší rozhled. Troufnu si říct, že jim to pomáhá i u zkoušek. Dokážou si jednotlivé situace představit v souvislostech. Já jsem se třeba vždycky hrozně špatně učil definice nazpaměť. Jakmile jsem si ale dokázal představit, jak věci fungují v reálu, všechno se mi učilo mnohem snáz.
Je pravda, že když si člověk něco opravdu vyzkouší, nemusí se to jen biflovat. Může pak mluvit z vlastní zkušenosti a mnohem lépe si to zapamatuje.
Přesně tak.
„Realita bývá mnohem obyčejnější“
Překvapili tě někdy mladší kolegové nebo studenti svým pohledem na obor?
Jejich pohled je dnes úplně jiný, než byl ten můj před třinácti nebo čtrnácti lety, když jsem začínal. Já dnes přemýšlím hlavně prakticky, zatímco oni přicházejí především s teoretickými znalostmi. Vycházejí z toho, co se naučili ve škole, ale praxe pak často ukáže, že realita je trochu jiná.
Obor se neustále vyvíjí. Přicházejí nové technologie a nové možnosti. Jenže pak přijde běžný provoz a zjistíte, že většina těch nejmodernějších technologií se využívá hlavně tam, kde to opravdu dává smysl – třeba na letištích nebo ve vysoce zabezpečených provozech, kde jsou na to prostředky.
V běžném komerčním prostředí se s nimi člověk zase tak často nesetká. A právě to bývá pro studenty překvapení. Z filmů nebo ze školy mají pocit, že takhle funguje každý dispečink. Ve skutečnosti je to ale většinou mnohem obyčejnější.
Takže realita je jiná než to, co člověk vidí v televizi.
Ano, přesně tak. Když se podíváte na různé zahraniční kriminálky, všechno vypadá dokonale. České seriály jsou podle mě realitě přece jen o něco blíž.
„Každého studenta musíte učit trochu jinak“
Když jsme u mentoringu – kdo se podle tebe učí víc? Student, nebo mentor?
Mentor hlavně předává zkušenosti, které za ty roky získal. Stejně jako učitel se průběžně vzdělává, sleduje nové trendy, ale ten základ už má.
Pro mě je nejdůležitější najít způsob, jak informace předat konkrétnímu studentovi. Každý člověk je jiný a každému vyhovuje něco jiného. Potřebuju najít cestu, jak mu věci vysvětlit tak, aby mu dávaly smysl a aby ho to bavilo.
Kdybych mu jen řekl: „Sedni si a koukej,“ vydrží ho to možná deset minut.
A hlavně aby to dokázal vstřebat.
Přesně. Aby ho to zaujalo.
„Pod vodou vám telefon opravdu nezazvoní“
Ty máš hodně nabitý program. Co tě spolehlivě přepne z pracovního režimu?
Nedávno jsem začal s potápěním a musím říct, že je to skvělý způsob, jak vypnout. Pod vodou vám totiž telefon opravdu nezazvoní.
Tam se nedostane, to je pravda.
Přesně tak. Člověk se tam soustředí jen na to, co právě dělá. Nemůže řešit práci ani telefon. Když si chci opravdu odpočinout, je pro mě potápění ideální.
A kam se jezdíš potápět?
Zatím jsem ve fázi výcviku, takže jezdím do jámy v Čestlicích. Asi za měsíc bych měl skládat zkoušky, tak uvidíme, kam se posunu dál.
Profesionální potápěč?
To určitě ne. Zatím spíš amatérský. Potápění má spoustu dalších licencí a úrovní. Teď jsem ve fázi, kdy můžu do hloubky osmnácti metrů. Jak říkali instruktoři, je to zatím jen taková louže. Tak uvidíme, kam mě to časem zavede.
„Člověk někdy potřebuje být prostě sám“
Co by kolegy na tobě nejvíc překvapilo?
To je těžká otázka. Většina kolegů mě už dobře zná, takže nevím. Možná to, že se vůbec dokážu nasoukat do neoprénu. To by je asi pobavilo.
Kdybys měl zítra celý den bez povinností a bez telefonu, jak by vypadal?
To je skoro utopie. Pracujeme v režimu 24/7, nebo jsme minimálně pořád na telefonu, protože se vždycky může něco stát.
Kdybych ale opravdu měl celý den jen pro sebe, vyrazil bych buď do lesa, nebo se potápět. Ideálně někam, kde nejsou lidé. Prostě být chvíli v klidu a soustředit se na něco úplně jiného než na práci.
Říkal jsi do lesa. Takže jsi vášnivý houbař?
To bych úplně neřekl. Já totiž houby moc nevidím. Když projdu lesem já a najdu pět hub, paní za mnou má dva plné košíky. Takže vášnivý houbař opravdu nejsem. Spíš se jen rád projdu přírodou.
Takže hlavně klid, příroda a být chvíli mimo lidi?
Ano. A ideálně ne na Sněžku. Když jsem viděl ty fronty nahoře, tak to není nic pro mě.
