Když jsem se s Pavlem Milcem poprvé setkal, rychle mi došlo, proč o něm kolegové mluví jako o perfektním a velmi oblíbeném parťákovi. Není to náhoda. Pavel je opravdu sympaťák s velkým srdcem, upřímný a usměvavý pohodář, který si i v náročném režimu školy, práce a každodenního dojíždění dokáže udržet dobrou náladu. A právě to z něj dělá člověka, na kterého se ostatní můžou spolehnout v práci i mimo ni.
Mezi školou, prací a stovkami kilometrů
Na jakých vysokých školách teď, Pavle, studuješ?
Studuji Policejní akademii, obor Policejní činnost, kde teď dokončuji bakalářské studium. Zároveň v Plzni studuji obor Právní věda. Dá se říct, že směřuji „na budoucího právníka“, studium mám plánované na pět let, tedy až do magisterského titulu.
Kolegové říkali, že denně najedeš stovky kilometrů. Jak to u tebe reálně vypadá?
Jelikož bydlím v Chomutově, dojíždím každý den do školy, hlavně do Plzně. Na Policejní akademii v Praze studuji kombinovanou formou, takže tam jezdím zhruba jen jednou měsíčně. Do Plzně ale dojíždím autem každý den tam i zpátky. Jedna cesta je zhruba 100 kilometrů, takže denně najedu 200 až 230 kilometrů. Takže takhle to u mě aktuálně vypadá.
A do toho ještě práce?
Do toho ještě práce tady, no.
„Na jednu cestu je to nějak přes 230 kilometrů. Takže takhle to mám.“
Kde vlastně pracuješ? Držíš se hlavně Chomutova, nebo i jinde?
Působím převážně v Chomutově, ale od srpna do října jsem pomáhal rozjíždět projekt v Mostě, kde jsme převzali správu obchodního centra Central Most. Jinak dojíždím hlavně do Chomutova. Tam máme zakázku v obchodním centru Chomutovka, kde jsem začínal a vlastně tam pokračuji dodnes.
Režim, který se mění podle dne
Jak se dá tohle všechno stíhat – škola, práce, dojíždění? Jak vypadá tvoje ráno?
Vstávám různě. Školu mám sice někdy až od deseti, ale i tak musím vyrazit s dvouhodinovým předstihem, jelikož ta cesta trvá kolem dvou hodin. Takže vstávání je pokaždé trochu jiné. Když jedu do školy, vstávám většinou mezi sedmou a osmou, ale když jdu do práce, tak klidně už ve čtyři nebo v pět ráno. I návraty domů jsou různé. Někdy se vrátím ze školy kolem desáté nebo jedenácté večer a druhý den mažu rovnou na ranní. Je to hodně proměnlivé.
„Občas přijedu v jedenáct večer ze školy a druhý den jdu na ranní.“
Máš školu a práci nějak rozdělené, nebo se ti to během týdne prolíná?
My to nemáme dané klasicky na směny. Tím, že jsem brigádník a tady je dobrá domluva s vedoucím, tak si většinou řeknu, které dny chci nebo můžu, a podle toho mi naplánují šichty.
Školu mám v podstatě každý týden, kromě prázdnin nebo nějakého volna. Většinou přes týden jezdím do školy a o víkendech chodím do práce. Ale jsou i dny, kdy se to kombinuje, takže jedu do školy a ze školy rovnou do práce.
Cesta do M2C a první zkušenosti
Jak ses vlastně dostal k práci v M2C?
Bylo to ještě na střední škole. Studoval jsem bezpečnostní a právní ochranu obyvatel tady v Chomutově. Měl jsem domluvenou praxi u městské policie, u státní policie a také stáž u policie v Německu. Jenže pak přišel covid a všechny ty praxe i stáž se z bezpečnostních důvodů zrušily. Já jsem ale chtěl mít praxi v oboru, tak jsem hledal nějakou alternativu. Narazil jsem na inzerát, že hledají lidi tady v Chomutovce. Šel jsem na pohovor, udělal jsem si certifikát a tak jsem se k tomu vlastně dostal. A potom mi to pomohlo i při maturitní odborné práci, kterou jsem psal.
Když ses před pěti lety dostal do M2C, pamatuješ si na svůj úplně první den?
Pamatuju. A je to docela vtipné, protože když jsme podepisovali smlouvu, byl tam se mnou ještě jeden člověk, který měl taky nastoupit, ale druhý den už nepřišel. Smlouvu podepsal, ale do práce už nenastoupil. Byly tam dvě pozice – operační důstojník a security guard. Já měl nastoupit na operačního důstojníka, jenže jak ten druhý člověk nepřišel, tak na mě vlastně spadla i ta druhá pozice. Takže můj první den vypadal tak, že jsem se měl původně zaučovat na operačního důstojníka, ale ve výsledku jsem se zaučoval na pochůzkáře. Takže úplně první den, kdy jsem reálně pracoval, jsem dělal pochůzkáře. Naštěstí je tady v Chomutově docela klid. (smích)
„Měl jsem nastoupit na operačního, ale první den jsem dělal pochůzkáře.“
Dnes děláš spíš operačního důstojníka, nebo i pochůzkáře?
Většinou dělám operačního důstojníka, ale když je potřeba, tak se nebráním ani pochůzkám, protože lidí v našem oboru moc není. Když je potřeba pokrýt šichty navíc nebo je někde navýšení, tak klidně jdu i na pochůzkáře. Ono je podle mě dobré vyzkoušet si všechny ty pozice, mít ve všem praxi a občas se i střídat, protože to jsou cenné zkušenosti. Operační pak aspoň ví, co dělá pochůzkář, a může ho třeba lépe navádět nebo mu pomoct. Věřím, že každá zkušenost je dobrá a člověka to v práci posune zase o kousek dál.
Jak by ses představil kolegovi z firmy, který tě zná jménem, ale nikdy s tebou neměl směnu?
Asi bych se představil jako kolega, na kterého se může kdykoliv obrátit, když bude potřeba. A že pokud by s něčím potřeboval pomoct nebo poradit, není pro mě problém za ním přijet a přiložit ruku k dílu.
Přístup k práci a odpovědnost
A co o tobě většina kolegů neví, ale hodně tě to vystihuje?
A co o tobě většina kolegů neví, ale hodně tě to vystihuje? Moc se o mně neví, že jsem docela perfekcionista a detailista, občas až pedant. Mám rád, když je práce opravdu dotažená. Jasně, ne vždy jde všechno udělat úplně dokonale, ale mně osobně nevadí strávit nad úkolem o několik hodin víc, když vím, že výsledek bude stát za to. Že bude opravdu stoprocentní.
Když si vezmeš, jak jsi vytížený – škola, práce, dojíždění – jak by vypadal tvůj ideální den, kdy nemáš ani školu, ani práci?
Můj ideální den vypadá tak, že si rád dlouho přispím, klidně i do dvanácti, i když ne vždy se mi to podaří. Jsem velký milovník jídla, všichni to o mně ví, takže si pak většinou udělám něco dobrého k jídlu. Strašně rád vařím, u toho si odpočinu a zrelaxuju. Pak trávím čas s rodinou. S mamkou máme pejska, takže s ním chodím na procházky. Takhle nějak odpočívám.
„Ta práce musí být hotová.“
Co tě u té práce pořád drží, i když to někdy znamená zůstat déle nebo vzít směnu navíc?
Na té práci mě baví hlavně to, že je pokaždé jiná. Ne každý den je stejný. Jsou sice dny, které jsou si podobné, ale pokaždé se objeví něco nového. Někdy nastane nějaký problém, který se musí vyřešit, nebo se člověk setká s problémovým člověkem, se kterým je potřeba umět jednat. Právě tohle je věc, kterou se člověk učí postupně – ty zkušenosti sbíráš za pochodu a časem v praxi už pak víš, jak v jaké situaci reagovat. Takže každý den je vlastně jiný. Vyhovuje mi i práce s kolegy. Rozumíme si a je tam taková přátelská atmosféra, že si můžeme navzájem pomoct. Líbí se mi, že pořád přicházejí nové věci, které je potřeba řešit, a překážky, které je potřeba překonat.
Brigáda, která není jen na chvíli
Ty jsi brigádník, ale jsi tady pět let. Jak to vnímáš?
Letos to bude pět let. Nastupoval jsem za covidu v roce 2021 a ta práce mě, jak už jsem říkal, pořád baví. Přiznám se, že jsem trochu workoholik. Podle mě navíc označení brigádník neznamená, že je to jen na chvíli. Má to samozřejmě výhody i nevýhody oproti hlavnímu pracovnímu poměru, ale pro mě je velká výhoda hlavně ta flexibilita. Znám lidi na hlavním pracovním poměru, kteří u nás vydrželi třeba dva dny, a znám i brigádníky, kteří jsou tu klidně deset let. Takže si nemyslím, že je to nutně jen krátkodobé. Já to osobně vnímám tak, že brigádník má přece jen větší časovou i pracovní flexibilitu.
Kolegové říkají, že ses nikdy nebál vzít práci, kterou jiní nechtěli nebo ji neuměli. Co ti běží hlavou, když tě někdo o něco takového požádá?
Někdo tu práci udělat musí. To je pro mě to hlavní – aby byla hotová. Když ji dřív dělali kolegové, kteří třeba odešli do Mostu, tak ji prostě někdo musí dodělat. Buď ji budou dělat oni ve svém volném čase, nebo když mám zrovna šichtu a mám prostor, tak do toho jdu já. Jak už jsem říkal, mám rád precizní a dotaženou práci. Zároveň tím získávám nové zkušenosti, nový nadhled a lepší představu o tom, co všechno ta práce obnáší. Některé věci jsou pro mě třeba už skoro rutina, třeba prezentace a podobné věci mám hotové klidně za půl hodiny. Ale jsou i věci, které vůbec neznám nebo se běžně nedělají. A to jsou pro mě výzvy, které chci zvládnout a posunout se díky nim dál. Třeba teď se víc učím pracovat s Microsoft Excelem, kde jsem objevil nové věci a funkce, které jsem dřív neznal.
„Podle mě brigádník neznamená jen na chvíli.“
Máš pověst člověka, který dokáže přiznat chybu. Bylo to tak vždycky, nebo ses k tomu postupně dostal?
Já jsem byl takhle vychovávaný. Vedli mě k tomu, že když se něco stane, tak mám přiznat chybu a nějak ji napravit. Chybami se člověk učí, tak proč ji nepřiznat. A taky nemám rád takové to pomlouvání nebo řešení věcí za zády. Radši to tomu člověku řeknu napřímo, mezi čtyřma očima a za zavřenýma dveřmi. Klidně mu řeknu i chybu. Samozřejmě když je to něco většího, tak se to řeší s vedením. Mám rád upřímnost. Řeknu tomu člověku napřímo, co se mi líbí a co se mi nelíbí. Mám to tak prostě od malička.
Máš toho opravdu hodně – dvě vysoké školy, dojíždění, práce. Co ti pomáhá tohle tempo zvládat i ve chvílích, kdy už energie moc není? Čím se dobíjíš?
Jak už jsem říkal, jsem velký gurmán, takže mě dobije hlavně dobré jídlo, které si třeba i sám připravím. V kuchyni si skvěle vyčistím hlavu, takže když mám čas a prostor, vařím klidně každý den a zkouším nové recepty. Dobije mě i dobře připravení šálek kvalitní kávy. Takže taková kombinace kávy a něčeho dobrého k snědku. A když jsem na cestách, tak si někdy dám i energy drink, který mě trochu nakopne. Ale hlavně ta káva.
Když už jsme u vaření – co máš vlastně nejraději? Co nejradši vaříš a co nejradši jíš?
Těch věcí, co mi chutnají, je spousta. Většinou experimentuji a snažím se zkusit pokaždé něco nového. Zajímá mě třeba asijská kuchyně a teď hodně vařím i italskou. Zkouším třeba špagety carbonara, ale trochu upravené po česku. Ale těch oblíbených jídel je fakt hodně, je těžké vybrat jen jedno konkrétní.
Máš někdy moment, kdy si řekneš: dneska už je toho fakt hodně?
Jo, určitě, takové dny jsou. Jsou i dny v práci, kdy jsem si tohle říkal. Ale jak už jsem zmiňoval, ta práce mě pořád baví, takže si sice občas něco zabrblám a mám k něčemu připomínky, ale stejně do toho jdu na sto procent. A tím, že mám rád výzvy a překonávání překážek, tak k tomu patří i ty horší dny. Prostě je překonat a jít dál.
Co podle tebe dělá z obyčejné party lidí dobrý a fungující tým?
Myslím si, že je to hlavně o lidech. Musí se sejít kolektiv, kde jsou všichni na stejné vlně, jsou schopní a umí spolu pracovat. Neříkám, že musí být hned kamarádi. Ani já nejsem se všemi velký kamarád a s některými si třeba ani úplně nesedneme. Ale určitě musí být ten kolektiv ochotný si navzájem pomáhat a když je nějaký problém, tak táhnout za jeden provaz. A tohle podle mě dělá z kolektivu opravdu fungující tým. Samozřejmě velkou roli hraje i vedení týmu, které nastavuje pravidla a podmínky, dohlíží na fungování celého týmu a umí, a hlavně chce, řešit problémy mezi lidmi.
Máš nějaký zvyk nebo věc, podle které tě kolegové poznají na první dobrou?
V práci mě poznají hlavně podle toho, že hodně větrám. Všichni hodně topí, mají zavřené dveře a já jsem pravý opak. Když pracuju, chci mít čerstvý vzduch. Pomáhá mi to se soustředit a přemýšlet.
Takže hodně větrám a kolegové na mě vždycky nadávají, že jim je zima. (smích)
Ale úplně nejtypičtější je pro mě velká nákupní taška, ve které si do práce nosím většinou velkou svačinu. Mám v ní samozřejmě i příbory, misky, talíře, prostě všechno možné – od nože přes prkýnko až po příbor. A s tou taškou jsem už tak ikonický, že kdykoliv ji kolegové vidí, říkají: „Ha, Pavel už jde do práce.“ (smích)
Co tě v práci dokáže nejvíc potěšit? Klidně i maličkost.
Potěší mě třeba to, když je práce dobře udělaná. Jsou třeba papíry, které ne všichni vyplňují úplně správně, a já to pak musím dodělávat, aby to bylo správně a na sto procent.
Takže když je to hotové dobře už na začátku, udělá mi to radost. Nebo když mi kolega pomůže s nějakou věcí, kterou mám dělat, nebo ji vezme za mě. Takže i taková maličkost, že mi někdo s prací pomůže, mě potěší.
Energie, jídlo a vaření jako reset
Čím obvykle začínáš pracovní den? Máš něco jako svůj rituál?
Záleží na tom, jestli mám ranní, nebo noční. Když mám ranní, tak už dopředu volám kolegovi, ať mi naleje vodu do rychlovarné konvice, abych si mohl hned udělat kafe. Když mám noční, tak začínám vyvenčením našeho pejska, pak si doma v klidu vypiju kafe a připravím si věci do práce. V práci si pak udělám základní administrativu, abych měl po zbytek šichty trochu volněji, kdyby se objevila nějaká práce navíc.
Co patří mezi tvoje největší koníčky?
Hodně se zajímám o bojová umění. Dělal jsem aikido a hodně jsem se věnoval i metodě sebeobrany Kyusho Jitsu, která není tak známá, ale je hodně efektivní. Tahle metoda je zaměřená na útoky na citlivé nervové body, svaly a šlachy lidského těla. Cílem není hrubá síla, ale spíš rychlé a přesné zásahy, které dokážou útočníka paralyzovat nebo vyřadit z akce. Na podobném principu fungují i některé další bojové sporty, třeba MMA a podobně. Bohužel teď ten čas chodit na tréninky moc není.
„Dobije mě dobré jídlo, které si uvařím. A taky dobrá káva.“
Když jsme u relaxu – plánuješ už letní dovolenou? Máš nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíš?
Do konce května a začátkem června mám ještě školu a hned poté mi začíná zkouškové období. Červenec a srpen pak většinou trávím v práci. V tu dobu obvykle hodně lidí čerpá dovolené, takže beru i šichty navíc.
Občas jedu na týden nebo na dva na soustředění aikida, kde máme letní školu. Kde ale budu trávit letošní dovolenou, to ještě nevím. Většinou jezdím na výlety, navštěvuju hrady a zámky a mám rád i gastroturistiku. Když si naplánuju šichty a vidím v kalendáři nějaké dny volna, tak prostě vyrazíme někam na výlet.
Kdyby za tebou přišel někdo a řekl: „Pavle, chtěl bych jít dělat brigádu do M2C.“ Co bys mu řekl jako první?
Určitě bych mu řekl, ať se hodně učí, nemá klapky na očích a vstřebává co nejvíc informací. Ostatně, pár lidí už jsem takhle k nám do firmy i přivedl. Mně hodně pomohlo, že jsem se nezaučoval jen u jednoho člověka, ale u všech, kteří tam tehdy pracovali. Snažil jsem se vzít si od každého něco. Každý totiž tu práci, i když je stejná, dělá trochu jinak. Přistupuje k ní po svém a má svůj systém. A právě to pomáhá vytvořit si časem vlastní způsob práce. Mně taky pomohlo vystřídat různé pozice. Doporučil bych určitě nebránit se tomu, když přijde nabídka jet pomoct na jiný objekt, protože tím člověk získá nové a hodně cenné zkušenosti. Poznáš různé objekty, různé zakázky, jiné technologie, jiné postupy a někdy i úplně jiný typ práce.
A tohle sbírání zkušeností je podle mě strašně důležité.
Budoucnost: Policie a další cesta
Jaká je tvoje představa do budoucna? Láká tě kariéra právníka nebo advokáta?
To určitě ne. Na práva jsem šel z určitého důvodu. Nepodařilo se mi tehdy dostat na Policejní akademii na denní studium, protože tam byl velký přetlak uchazečů. Tak jsem šel studovat práva. Neberu to ale jako náhradu. I do budoucna bych chtěl jít k Policii a věnovat se vyšetřování různých případů.
Na vyšší pozice je ale potřeba mít vystudovanou vysokou školu.
Beru to tak, že jak v práci u M2C, tak i u Policie je důležité mít právní povědomí a znát aspoň nějaké právní minimum, které pak člověku v praxi hodně pomůže.
„Jak u M2C, tak u Policie se hodí právní pohled a právní minimum.“
Sleduješ kriminální filmy a seriály? Třeba seriál Metoda Markovič, který teď hodně letí?
Určitě. Když se na ty seriály dívám, tak to samozřejmě vypadá hodně dobře a atraktivně. A spousta věcí je tam i založená na realitě. Ve chvíli, kdy to pak propojím se studiem práv, kde probíráme metody výslechu, a s Policejní akademií, kde řešíme jednotlivé kriminalistické úkony a detaily práce, tak je to pro mě o to zajímavější. Na tyhle seriály se dívám rád, je to jeden z mých oblíbených žánrů.
A mám nad tím možná i trochu větší nadhled, protože to studuju a víc se zajímám o detaily. Díky tomu to vnímám z jiného pohledu.
Pavel mimo práci
Co ti momentálně dělá největší radost mimo práci?
Určitě pejsek. Máme štěně Beaver Yorkshire Terriera, teď mu budou dva roky, takže je s ním pořád veselo. Pak samozřejmě čas strávený s rodinou a jak už jsem zmiňoval, tak i čas strávený v kuchyni.
„Radost mi dělá pejsek, rodina a vaření.“
Co máš v plánu dnes? Říkal jsi, že máš volno…
Dnes jsem venčil pejska a budu vařit.
Co to bude?
Včera jsem dělal takovou čínskou ostrokyselou polívku, takovou tu hustou, hezky pálivou. Dnes budu dělat takové ty párečky v listovém těstě. Takže budu spíš péct, abych měl něco na zítra na svačinu. Možná si ještě udělám nějaké špagety, třeba ty moje oblíbené carbonara.
Setkání se Zdeňkem Pohlreichem
Je vidět, že tě vaření fakt baví – jedeš spíš podle kuchařek, nebo rád experimentuješ?
Používám kuchařky a zkouším recepty od různých kuchařů. Mám rád například Zdeňka Pohlreicha, se kterým už jsem se párkrát viděl a i jsme si spolu popovídali. Na internetu sleduju jednu italskou kuchařku, ale samozřejmě rád i experimentuju. Když jsou v receptu italské suroviny, které tady neseženu, tak je nahradím těmi, které jsou u nás dostupné.
A často přidám i něco navíc, co mi osobně chutná, a zkouším různé kombinace ingrediencí.
„Sbírám zkušenosti a ty mi pomůžou dál.“
Když jsme u Zdeňka Pohlreicha – jaký na tebe udělal dojem?
On tady u nás natáčel několik dílů. Měl tu i přednášku, takže jsem se s ním i bavil a podle mě ten člověk arogantní není. Má svůj specifický smysl pro humor, takže dokáže člověka i trochu „setřít“, ale vtipně, takže to většinou ani nevyzní jako urážka. Určitě je to skvělý kuchař, protože se dokázal vypracovat na špičku ve svém oboru. Má několik restaurací a teď, pokud vím, otevřel další. Sbíral zkušenosti v zahraničí, třeba v Austrálii a podobně. A myslím si, že právě zkušenosti mají obrovskou hodnotu. Já to mám podobně, taky si postupně sbírám zkušenosti. A jak už jsem říkal, v budoucnu bych chtěl jít k Policii a to, co získám v M2C, mi pomůže dál do života.
Nelákalo by tě jako milovníka jídla a vaření někdy zkusit třeba MasterChef?
Zrovna pořady MasterChef ani Prostřeno ne, to jsou věci, které mě moc nelákají. Já jsem původně přemýšlel, že bych šel studovat kuchařinu. Když se na to ale člověk podívá, tak to dnes není úplně výnosný obor. Kuchařů je docela dost, ale těch opravdu dobrých je málo. Navíc všude chtějí zkušenosti, které ale člověk hned po škole nemá. Takže ten pracovní trh je hodně obsazený a lidé pak často skončí úplně jinde. Třeba já jsem na Policejní akademii potkal bývalého kuchaře, který teď pracuje u vojáků jako strážný objektu. Vlastně něco podobného, co děláme my u M2C, jen ve vojenském prostředí.
„Dělat věci pořádně, nebo vůbec.“
Máš před sebou ještě kus cesty ve škole i v práci. Co je tvým hlavním motorem, abys to všechno v tomhle tempu zvládal?
Chci být zkrátka profík v tom, co dělám. Ať už teď v M2C, nebo později u Policie. Každý kilometr v autě, každá práce do školy i každá situace na směně mě formují a posouvají k cíli. Nejdůležitější pro mě ale je, abych u toho všeho zůstal pořád stejný – parťák, se kterým si kolegové rádi dají kafe a na kterého se mohou ve všem stoprocentně spolehnout.
Jaký je tvůj recept na to, jak s úsměvem zvládnout dvě „vejšky“, práci a stovky kilometrů denně? Základem je poctivá dávka trpělivosti a zodpovědnosti, zalitá litry dobrého kafe. Ale vážně – bez té správné rovnováhy by to u mě prostě nešlo. Člověk musí mít kolem sebe lidi, se kterými si rozumí, a pak umět po tom shonu vypnout u vaření nebo s pejskem. Tahle balanc je naprosto klíčová, jinak by se takové tempo nedalo dlouhodobě utáhnout.
Máš nějaké heslo, kterým se řídíš, když už energie dochází?
Asi prosté: Dělat věci pořádně, nebo vůbec. Je jedno, jestli zrovna píšu seminárku do školy, řeším věci v práci nebo připravuji večeři. Chci mít ze své práce dobrý pocit a vědět, že jsem do toho dal maximum. S tímhle nastavením se pak i těch 200 kilometrů domů jede s mnohem čistší hlavou.
