Alena Maťaťová působí v M2C už deset let. Jako Security Manager obchodního centra Harfa je srdcem i duší celého týmu. Kdo ji zná, potvrdí, že její energie je nakažlivá, úsměv nezdolný a pracovní nasazení obdivuhodné. Alča, jak jí všichni říkají, se o své „děti“ z ostrahy i úklidu stará s péčí, kterou by jí mohl závidět nejeden manažer. Po rozhovoru s ní máte pocit, že svět je zase o něco veselejší. A že i práce v bezpečnosti může být plná humoru, radosti a lidskosti.
Alenko, jak vypadá tvůj běžný pracovní den? Nebo spíš žádný běžný den neexistuje, že?
No jasné, že neexistuje! (smích) Každý den je jiný. Ráno přijdu, první porada, druhá porada, a už to jede. Včera jsem nachodila osmnáct tisíc kroků, běžně dvanáct až patnáct. Mám na starosti Harfu, hernu Evolution, ING banku, úklid, ostrahu, prostě všechno.
Ráno oběhnu barák, zkontroluju, jestli je uklizeno, a v osm mám poradu s „nočňákama“. Ti mi hlásí, co se dělo přes noc a volají mi klidně i ve dvě ráno. Ale nevadí mi to. Já vždycky říkám: Radši mi zavolej, než aby byl průšvih. V devět máme poradu s údržbou, pak se přidá správa centra. Největší bývá v pondělí – od půl jedné do tří. Teď chystáme přestavbu, takže pořád slyším: „Alčo, udělej směrnici, požární hlídku, zajisti nájemníky…“ Mám plný kalendář. A když je na Harfě akce, zůstávám s „klukama“ z týmu. Nenechám je ve štychu. Správa centra mi věří – řeknou „Alčo, udělejte to“ a já to zařídím.
Moje pracovní doba začíná v osm, ale kdy končí? (smích) Až když vím, že všechno funguje.
Jaké vlastnosti by měl mít podle tebe dobrý Security Manager?
Zodpovědnost, spolehlivost, pracovitost – a úsměv. Já mám úsměv furt, i když mě někdy všichni štvou. (smích) Musím vědět, co se kde děje, co se šustne. Nemám ráda, když jsem „za debila“.
Mám je naučený – moji „kluci“ mi všechno hlásí, fotí, posílají. V noci dostanu fotku, že nesvítí logo, a já to hned řeším. Všechno musí fungovat.
Jsem ve znamení Panny, takže puntičkář. Ale oni to ví a smějou se tomu.
Jak ses dostala do M2C a co tě přivedlo právě k bezpečnosti?
V bezpečnosti se motám strašně dlouho, už od doby, kdy jsem žila na Moravě. Po přestěhování do Prahy jsem šla přes známého od vojenské policie na letiště. Tam jsem dělala všechno možné: od věže až po krizový štáb.
Jednou jsem si tak sedla k počítači a řekla jsem si potřebuji změnu, otevřela jsem inzeráty a vyskočilo na mě M2C. Řekla jsem si – zkusím to. A hned mi volali zpět. Přijali mě, a od té doby jsem tady. Bez bezpečnosti já prostě nemůžu být. Já bych nemohla prodávat rohlíky. Mám to v sobě. A jsem pyšná, že můžu lidem říct – u nás v M2C jsou výplaty včas, zálohy fungují, máme motivační program. To je férový a to se mi líbí.
A víš co? Měla jsem u sebe na školení manažery z Rumunska, Bulharska, Holandska, i studenty na praxi. To mě hrozně těší. Tolik mladých už mi prošlo rukama, že bych to ani nespočítala. (smích)
Ty jsi pořád usměvavá a plná energie. Kde ji bereš?
Já nevím. Já to tak mám. Mě to prostě baví! A když mě někdo vytočí, zůstávám v klidu. Třeba šéf českého hokeje mi volá: „Alčo, mám průser.“ A já na to: „No jasné, že máš – neumíš hrát hokej, ne?“ (smích) Ale víš co? Oni to berou s humorem a pak mi donesou čokoládu nebo lístky na hokej. Tady to vidíš (ukazuje na vitrínu plnou dárků). Mám to od nich. To je pro mě ta největší odměna.
Říkáš, že máš „perfektní děti“. Kolik jich vlastně máš?
Na směně deset kluků z ostrahy, k tomu deset z úklidu – dohromady dvacet. A já jsem pro ně taková máma.
Začínala jsem na pultu jako operační, pak jako velitel. S Jirkou Šváchou jsme chodili po stavbě a následně otevřeli OC Central Kladno – já trpaslík, on kus chlapa. (smích) Nakonec mě pan Jaroslav Zoubek a pan Tomáš Exler poslali na Harfu a tam jsem doma. A protože jsem si tím vším prošla, můžu po svých klucích chtít disciplínu. Vždycky jim říkám: Dejte si pod zadek polštář, bude sekec mazec! Ale víš proč? Protože jsem jedna z nich. Nechci, aby se mě báli. Chci, aby mě respektovali. A to se povedlo. Nikdy jsem neměla průšvih, všechno si ohlídám.
Co podle tebe dělá z týmu dobrý tým?
Komunikace. Musíš být s lidma. Ne se zavřít do kanceláře a říct „udělejte to“. Já si k nim sednu, probereme to, vymyslíme spolu. Když mi volají a já to nevezmu, protože jsem třeba ve sprše, hned volám zpátky. Nenechám nikoho bez reakce. A občas jim něco přinesu – tousty, pizzu, koláč, nebo dáme oběd. Víš, jídlo spojuje. (smích)
Mám tu od nich suvenýry, obrázky, dárky z dovolených. Je to krásné. Prostě rodina.
Máš ve firmě někoho, kdo tě inspiroval?
Určitě. Tomáše Exlera mám moc ráda. Ale kdo mi nejvíc věřil, byl Jarda Zoubek. Díky němu jsem se stala manažerkou. Byl to člověk, který se vždycky zastavil, vyslechl mě, poradil. A Tomáš jde v jeho šlépějích. Říkám jim moji „kluci“. Dnešní generace by se od nich mohla učit – nebrečet, makat.
Vždycky říkám: Jak si usteleš, tak si lehneš. Já jsem dvacet let v Praze, tvrdě jsem dřela a loni jsem si koupila malý dům se zahrádkou. Jsem šťastná jak blecha.
Co tě dokáže po náročném dni nejvíc nakopnout?
Zahrádka! Udělala jsem si krásné japonské stěny, sednu si ven s ginem (bez ledu, s olivou, jinak to nejde), koukám na stromy a říkám si – mám se dobře. To je pro mě relax.
A co ráda děláš, když zrovna nepracuješ?
Ráda vařím a peču – v kuchyni si nejlíp vyčistím hlavu. Když mám volno, pustím si televizi, udělám si dobrou snídani nebo něco nového vyzkouším. A protože jídlo spojuje, občas něco donesu i na správu budovy – tam se pak ochutnává a povídá. Jinak mě baví i zahrádka a občas si pustím box, ten mě fascinuje. (smích)
Jak by tě popsali kolegové třemi slovy?
Pedant, puntičkář. Ale se srdcem na správném místě.
A jak by ses popsala ty sama?
Stejně. Jsem přísná, ale férová. Pořádek, čistota, respekt – to u mě platí.
Jakou radu bys dala nováčkům, kteří právě nastupují do M2C?
Všechno jde, když člověk chce. Já su takovej malý psycholog – oťukám si je, pozoruju, poslouchám. Každému říkám: Když už tu seš, dělej to naplno a srdcem.
Chci, aby se „moji lidi“ cítili dobře. Dokud tady budu, chci, aby měli pocit, že jsou na správném místě.
Na závěr se tě nemůžu nezeptat. Proč to všechno děláš s takovým nasazením?
Protože mě to prostě baví. Mě to nabíjí. Já su prostě taková. Když něco dělám, tak naplno. A když se směju, tak od srdce.
