Od profesionálního basketbalu ve Francii až k řízení bezpečnosti jednoho z největších obchodních center v Praze. Roman Bašta, přes dva metry vysoký sympaťák, mluví otevřeně o náročnosti své práce, vedení lidí, roli technologií i o tom, proč jsou upřímnost, disciplína a schopnost mluvit na rovinu důležitější než svaly nebo autorita. Nechybí ani historky z velkých akcí a zkušenosti s ochranou VIP osobností.
Realita bezpečnosti v nejrušnějším provozu
Máš na starosti bezpečnost v jednom z nejrušnějších obchodních center v Praze. Jak bys tuhle práci popsal někomu, kdo si pod pojmem „bezpečnostní manažer“ neumí nic konkrétního představit?
Je to určitě náročná práce – a to jak psychicky, tak někdy i fyzicky. Zásadní je hlavně ta psychická stránka. Neustále musíš sledovat, jestli všechno funguje tak, jak má. Řešíš obsazenost směn, připravenost lidí, techniku, vybavení i spoustu dalších detailů, které běžný návštěvník vůbec nevidí.
Tím, že se nacházíme v jednom z nejnavštěvovanějších obchodních center v Praze, je tady obrovská koncentrace lidí a velmi pestrá skladba návštěvníků. Centrum je obklopené parkem, významnou tramvajovou křižovatkou, v docházkové vzdálenosti je autobusové i vlakové nádraží a v okolí je také řada barů a heren. To všechno má přímý vliv na to, s čím se tu každý den potkáváme.
Zejména ve večerních hodinách a v chladnějším počasí roste počet lidí, kteří hledají úkryt, teplo nebo se snaží získat něco, co jim nepatří. V takových chvílích se bohužel občas zvyšuje i míra napětí a agresivity, což klade velké nároky na pozornost, odhad situace a schopnost rychle reagovat.
Na druhou stranu je to práce velmi zajímavá a extrémně různorodá. Každý den je jiný – liší se návštěvnost, typ situací, roli hraje počasí, víkendy nebo speciální akce v centru. Není to stereotypní zaměstnání, kde bys každý den dělal totéž. Právě ta proměnlivost a nutnost být neustále ve střehu dělá tuhle práci specifickou.
Běžný den: kontrola, obchůzka, operativa i strategie
Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?
Můj pracovní den začíná poměrně jednoduše – kontrolou e-mailů. I když je mám k dispozici v telefonu, pořád platí, že se občas objeví důležitá informace, která na první pohled nemusí být vidět.
Hned potom si jdu projít celý objekt. To mám zažité už od začátků, kdy mi při zaškolování kolegové říkali, že je jedno, jestli jsem denní pracovník, bezpečnostní pracovník nebo manažer – objekt je potřeba znát a pravidelně kontrolovat. Dívám se na to, jestli se někde něco nezměnilo, jestli je všechno v pořádku a jestli nejsou viditelné detaily, které by mohly uniknout běžnému provozu.
Lidé z ostrahy se samozřejmě soustředí hlavně na bezpečnostní situace, ale někdy se může stát, že kvůli takzvané provozní slepotě přehlédnou věci, které jsou také důležité – například poškozené vybavení, znečištěné plochy nebo drobné závady. Když něco takového objevím, okamžitě to řeším s dispečinkem, zjišťuji, jestli o problému vědí, co ho způsobilo a jak se bude řešit. Tyto informace pak předávám managementu centra, aby bylo možné navrhnout opravu, zlepšení nebo další kroky.
Součástí dne jsou také schůzky se správou centra a průběžná kontrola dění na pasáži. I když mám své zástupce, považuji za důležité být mezi lidmi, pomáhat jim a nenechávat všechno jen na nich. Snažím se být součástí provozu a v případě potřeby „přiložit ruku k dílu“.
A pak je tu samozřejmě běžná agenda – komunikace po e-mailu, příprava podkladů, návrh řešení pro klienty, zakázky i domlouvání další spolupráce, a to jak se stávajícími, tak s potenciálními partnery. Ten den je zkrátka kombinací operativy, kontroly a strategické práce.
Začátky v OC Nový Smíchov
Zmínil jsi, že v OC Nový Smíchov působíš už od roku 2007. Pamatuješ si ještě na svůj první den?
Ano, pamatuji si ho velmi dobře. V té době byl bezpečnostním manažerem můj současný nadřízený Tomáš Exler a divizním ředitelem Tomáš Pešava. Po krátkém přivítání mi vysvětlili základní věci, dali mi mapu obchodního centra a řekli mi v podstatě jediné: „Běž se učit. Za týden, maximálně za čtrnáct dní si tě vyzkoušíme.“
A přesně tak to probíhalo. Chodil jsem po celém centru, objevoval jednotlivé části a postupně se snažil zorientovat nejen ve veřejných prostorách, ale hlavně v zázemí. Kolikrát jsem se ocitl v nouzovém schodišti a až po chvíli zjistil, kde vlastně vyústí. Podle mapy jsem se sice dokázal orientovat, ale i tak to bylo hodně náročné. Něco si s tebou sice kolegové projdou jednou nebo dvakrát, ale skutečnou orientaci získáš až ve chvíli, kdy si celý objekt „nachodíš“ sám.
Pamatuji si i na první zkoušku. Dostali jsme konkrétní modelovou situaci a otázky typu: kudy tam půjdeš, kolik ti to zabere času a jestli je po cestě něco důležitého nebo zajímavého. A nešlo jen o trasu jako takovou. Zkoušeli, jestli si všímám i detailů, třeba výklenků nebo méně nápadných míst, která by mohla hrát roli v reálné situaci. Bylo to náročné, ale zároveň hodně zajímavé a vlastně i formující.
Od profesionálního sportu k bezpečnosti
Co tě vlastně přivedlo k práci v oblasti bezpečnosti? Čemu ses věnoval předtím?
Do té doby jsem se vlastně žádné jiné práci nevěnoval. Od zhruba šestnácti let jsem se živil sportem. V roce 2007 jsem ukončil svou profesionální basketbalovou sportovní kariéru ve Francii a s manželkou, která tam také sportovala, jsme se rozhodli vrátit zpátky do České republiky. Po letech intenzivního režimu už toho bylo zkrátka hodně a cítili jsme, že je čas na změnu.
Tím, že jsme ale celý život žili sportem, přišel najednou moment, kdy jsem si musel začít hledat klasické zaměstnání. Pamatuji si, že to bylo v květnu. Šel jsem tehdy na trénink s kamarády, se kterými jsem vyrůstal a se kterými jsem kdysi hrával, než jsem odešel do profesionálního světa. Měli jsme mezi sebou takovou dohodu, že pokud oni ještě budou hrát a já budu mít možnost, vrátím se a ještě si spolu zahrajeme.
Na tréninku jsem se zmínil, že si rád zahraju, ale že musím hlavně najít práci. Jeden z kamarádů pracoval ve společnosti Cushman & Wakefield a shodou okolností měl následující den pracovní oběd s generálním ředitelem M2C. U oběda se zmínil, že hledám zaměstnání a že jsem několik let profesionálně hrál basketbal ve Francii. To tehdy šéfa M2C zaujalo, především informace o mém působení ve Francii, protože hledali někoho do OC Nový Smíchov, kdo by ovládal francouzštinu.
Ještě ten den mi kamarád zavolal s tím, že se mám následující den v 11 hodin dostavit na centrálu společnosti na schůzku s panem Bártou. Problém byl, že jsem byl na chatě, byl květen, teplo a neměl jsem čas se vrátit domů převléct. Takže jsem na pohovor dorazil v kraťasech a sandálech. Upřímně – byl to trochu trapas. Všichni v kancelářích se otáčeli, kdo to jde v takovém oblečení za generálním ředitelem. Hned na začátku jsem se omluvil, že to bylo narychlo, ale pan generální to vzal úplně v klidu.
Asi půl hodiny jsme si povídali o mém působení ve Francii, o sportu a o tom, jestli mám nějaké další pracovní zkušenosti. Na schůzku pak přišel i tehdejší divizní ředitel obchodních center pro OC Nový Smíchov. Na závěr mi řekli, že si mě chtějí vyzkoušet, a tak vlastně začala moje cesta v oblasti bezpečnosti.
Technologie v bezpečnosti a provozu
M2C je známé tím, že propojuje lidi s moderními technologiemi. Jak vnímáš přínos technologií v oblasti bezpečnosti?
Přínos moderních technologií v oblasti bezpečnosti je dnes jednoznačný. Kamerové systémy doplněné o analytický software už dávno nejsou jen „o sledování“. Dokážou upozornit na odložené zavazadlo, pohyb v prostoru, který má být v danou dobu prázdný, nebo na nestandardní situace, které by lidskému oku mohly uniknout.
Pro ostrahu je to obrovská pomoc. V takto velkých obchodních centrech je počet kamer i zabezpečovacích prvků opravdu vysoký a není reálné, aby je člověk dokázal dlouhodobě uhlídat jen fyzicky nebo vizuálně. Technologie pomáhají vytipovat problémové situace a umožňují lidem na místě reagovat rychleji a efektivněji.
Zároveň je ale potřeba říct, že rozsah a forma zabezpečení vždy souvisí s velikostí objektu a investičními možnostmi klienta. V praxi často dochází k optimalizaci provozu a snižování počtu pracovníků, což zvyšuje nároky na ty, kteří v objektu zůstávají. Právě v těchto případech hrají technologie klíčovou roli – pomáhají vyrovnat rozdíl mezi lidskou kapacitou a reálnými potřebami provozu.
Technologie dnes ale nejsou jen o bezpečnosti v užším slova smyslu. Na vybraných typech objektů úspěšně využíváme například roboty pro úklid pasáží, v poslední době také robotické koše. Stále častěji se setkáváme i s elektronickými recepcemi, jako je systém Welcomo, který umožňuje moderní správu návštěv a odbavení bez nutnosti klasické fyzické recepce.
Za mě platí, že technologie nikdy nenahradí člověka úplně, ale výrazně mu pomáhají. Když jsou správně nastavené a používané, zvyšují bezpečnost, efektivitu i celkový komfort provozu.
Vedení lidí a motivace
Co se ti při vedení lidí a jejich motivaci nejvíc osvědčilo?
Základ pro mě vždycky byla otevřená a férová komunikace. Chci, aby mi lidé říkali věci na rovinu a včas, ne až ve chvíli, kdy už je problém na světě a nejde s ním nic dělat.
Mám třeba kolegu, který u nás kdysi začínal jako brigádník na pasáži a dnes je z něj operační pracovník. Vím, že si v průběhu let prošel různými osobními situacemi a ne vždy bylo všechno ideální. Vždycky jsem mu říkal: „Nechci o tebe přijít. Když víš, že budeš potřebovat řešit něco osobního, přijď to říct dopředu. Domluvíme se na směnách, dáme prostor na odpočinek a pak se můžeš vrátit s čistou hlavou.“ Ale potřebuju, aby mi to lidé říkali otevřeně.
Stejně tak chápu, že se může stát cokoliv – nemoc, problém v rodině, havárie doma. To jsou věci, které se nedají naplánovat. Co je pro mě ale klíčové, je komunikace. Raději si vyslechnu nepříjemnou pravdu hned, než abych se zpětně dozvídal úplně jinou verzi toho, proč někdo nepřišel do práce. To je pro mě vždycky zklamání.
Zároveň se snažím být vnímavý. Když s někým pracujete delší dobu, poznáte, že se něco děje – změní se chování, nálada, energie. V takových chvílích se snažím lidem říct, že za mnou můžou přijít a že když to půjde, rád pomohu. A i když ne vždycky dokážu situaci vyřešit, minimálně je vyslechnu a snažím se je podpořit. Často už jen to, že se o problému mluví včas, může hodně věcí změnit.
Ideální člen týmu
Jaký by měl být ideální člen tvého týmu? Jaké vlastnosti jsou pro tebe klíčové?
Kdybych to měl zjednodušit, tak úplný základ je pro mě upřímnost a dochvilnost. Chci kolem sebe lidi, kteří mi řeknou věci na rovinu a kteří berou svou práci poctivě. Když se na něčem domluvíme, očekávám, že se to udělá, ne že se bude zpětně hledat, proč to vlastně nejde nebo proč je to zbytečné.
Zároveň ale vím, že každý člověk je jiný a že každého je potřeba nejdřív poznat. Nemusí tam být sympatie na první pohled. Někdo se ti třeba hned nelíbí, ale v práci může být poctivý, spolehlivý a ve výsledku lepší než ostatní. Proto se snažím nedělat si závěry dopředu a každého si „osahat“ sám.
Nemám rád nálepkování typu: „Na toho si dej pozor, ten je takový nebo makový.“ Každého člověka k něčemu něco vedlo a věřím, že lidé se dokážou do určité míry změnit. Možná ne úplně, ale v konkrétním prostředí nebo s konkrétními lidmi ano. A myslím si, že druhá šance je důležitá. Zatratit někoho po jednom nezdaru je to nejjednodušší, ale ne vždy správné.
Stabilita jako jistota
V M2C se často mluví o stabilitě. Co pro tebe osobně znamená stabilita?
Pro mě je stabilita především jistota práce a výdělku. Pocit, že víš, že se můžeš spolehnout na to, že výplata přijde včas a v termínu, který je daný. To zdaleka není samozřejmost ve všech firmách.
M2C patří mezi společnosti, které si na tomhle dávají záležet. A pro lidi, kteří mají rodiny, závazky a běžné životní starosti, je to strašně důležité. Stabilita není jen hezké slovo – je to klid v hlavě a základní pocit bezpečí.
Basketbal, sportovní začátky a Francie
Ty jsi bývalý profesionální basketbalista. Kolik vlastně měříš?
206 centimetrů.
Co tě přivedlo ke sportu a co ti sport dal do života?
Ke sportu jsem inklinoval od malička. Začínal jsem hokejem, ale postupem času, hlavně kvůli tomu, jak jsem rostl a jak finančně náročný hokej je, jsem se přesunul k jiným sportům. Hrál jsem fotbal, věnoval se atletice. Odjakživa jsem byl soutěživý typ a hodně nerad prohrávám. A upřímně – drží mě to dodnes.
Když vidím, že na vítězství máme, ale něco se pokazí, hodně mě to štve. Pokud je soupeř lepší, umím to uznat. Ale když prohrajeme kvůli vlastním chybám, mrzí mě to o to víc. Manželka mi dokonce jednou po zápase říkala, že jsem nervózní, hádám se a hodně to prožívám. Jenže pro mě je sport vždycky o tom, že když něco může vyjít, chci pro to udělat maximum.
Do atletiky jsem šel hlavně proto, že jsem rád běhal a skákal. Jenže jako vysokého kluka mě trenér automaticky zařadil ke kouli a disku. Zatímco ostatní trénovali ve skupinách, já jsem byl často stranou. Trénoval jsem sám, bez zpětné vazby, bez týmu. A to mě nebavilo. Chyběla mi dynamika, kontakt, soutěž.
Zlom přišel, když táta přišel s tím, že bych mohl zkusit basketbal ve Kbelích. V čtrnácti letech jsem přišel do týmu, kde kluci hráli už od šesti. Uměl jsem běhat, chytit balón a nebál jsem se kontaktu. Driblink, střelba – to jsem se teprve učil. Byl jsem pozadu, ale strašně mě to bavilo.
A právě ta touha dohnat ostatní, dokázat, že na to mám, mě hnala dopředu. Zůstával jsem po trénincích déle, chtěl jsem se zlepšovat, nechtěl jsem prohrávat. Sport mi dal disciplínu, vytrvalost a schopnost pracovat s tlakem. Naučil mě, že když něco nejde hned, není to důvod to vzdát, ale důvod zabrat víc.
Tvá sportovní kariéra tě nakonec zavedla až do Francie. Jak se na tuhle etapu dnes díváš?
Do Francie jsem se dostal po poměrně dlouhé cestě. Ještě v České republice jsme s USK Praha třikrát vyhráli mistrovství republiky, k tomu přišla i druhá a třetí místa a působení v reprezentaci. Z pohledu sportovní kariéry to bylo hodně intenzivní období.
Zároveň ve mně ale dodnes zůstává určitá hořkost. Na střední škole jsem dostal nabídku jít studovat do Spojených států na univerzitu, ale tehdy mi to nebylo umožněno. Argument byl jednoduchý – že mě sport neuživí a že bych si měl vystudovat „normální“ obor a najít si slušnou práci. V té době to pro mě bylo velké zklamání, protože Amerika byla pro mladé sportovce vysněným cílem. Studium, kvalitní trénink, možnost se dál posouvat a zkusit zabojovat o místo v Evropě, nebo třeba i v NBA.
Neříkám, že bych se do NBA skutečně dostal, ale ta šance tam byla. A hlavně ta možnost se systematicky rozvíjet a zjistit, kam až se člověk může dostat. Když si dnes zpětně uvědomím, že jsem nakonec strávil skoro třicet let profesionálním sportem a po jeho konci jsem si stejně našel práci úplně mimo obor, který jsem vystudoval, je to takový paradox. Ale sport mi dal víc, než bych si tehdy dokázal představit.
Disciplína ze sportu v praxi
Promítá se sportovní minulost i do tvé současné práce? Třeba v oblasti týmovosti nebo disciplíny?
Jednoznačně. Nejvíc asi v oblasti disciplíny a dochvilnosti. Sport mě naučil, že když se na něčem domluvíme, tak to platí. A že čas druhých je potřeba respektovat.
Pamatuji si, že když jsem nastoupil do práce, byl to pro mě docela střet s realitou. Měl jsem lidi domluvené na směnu a najednou někdo nepřišel, nebral telefon, nebo dorazil o půl hodiny pozdě bez omluvy. To je něco, co mi vadí dodnes a co považuji za velký problém současné doby.
Dřív to fungovalo jinak. Nebyly mobilní telefony, maximálně telefonní budky nebo pevná linka doma. Když se řeklo „sraz v šest“, tak se přišlo v šest. A když někdo nemohl, dal to vědět dopředu. Pro mě je disciplína alfa a omega – ať už ve sportu, nebo v práci. Když věci fungují v základech, dá se na tom stavět všechno ostatní.
Sport dnes: basket, kolo, tenis a plavání
Najdeš si dnes ještě čas na sport, nebo tě práce vytěžuje naplno?
Čas si najdu rád. Pořád ještě hraju basketbal s kluky, se kterými jsem vyrůstal – béčkový přebor tady v Praze, což je, když pomineme extraligu, pátá nejvyšší soutěž v Česku. Musím ale říct, že to už občas bolí. Hrajeme proti výrazně mladším soupeřům, klukům je klidně 17, 20 nebo 22 let – a to je znát.
Fyzická kondice, rychlost i koordinace už samozřejmě nejsou tam, kde bývaly. Přesto mě to pořád baví. Kromě basketbalu v létě rád jezdím na kole, hraju tenis a poslední dobou jsem si hodně oblíbil plavání. To jsem měl rád vždycky, ale teď si na něj opravdu vědomě hledám čas. Jednou týdně jdu plavat a dělá mi to vyloženě dobře.
Sport je pro tebe pořád taková „droga“, že?
Je to tak. Moje tělo si o pohyb pořád říká, potřebuje ho. Ráno často jezdím do práce brzy s manželkou, která začíná dřív. V kanceláři si projdu maily, vyřídím to nejnutnější a pak si jdu zacvičit – třeba do fitka, pokud zrovna nemám trénink nebo zápas.
Snažím se tělo udržovat v pohybu co nejvíc. Hodně mi v tom otevřel oči fyzioterapeut ve Francii, který mi kdysi řekl, že tělo je zvyklé na určitou zátěž. Když ji úplně vypneš, první rok se možná budeš cítit skvěle a nic tě nebude bolet. Ale pak to začne jít dolů a tělo ti to dá jasně najevo.
Snažím se na to myslet a hýbat se pravidelně. Nemusí to být každý den, ale alespoň obden něco dělat. Ať už fitko, trénink, basket nebo jinou fyzickou aktivitu. Pro mě je to způsob, jak si udržet nejen kondici, ale i hlavu v pohodě.
Relax, regenerace a péče o tělo
Jak po náročném dni relaxuješ? Když zrovna nehraješ, trávíš čas ve fitku?
Relax pro mě většinou znamená pohyb. Jdu si zacvičit do fitka, protáhnu se a když je to po zápase nebo náročném tréninku, zařazuji i regeneraci – vířivku nebo saunu. Hodně se věnuji strečinku, který jsem dělal už během aktivní kariéry. Po každém tréninku nebo zápase mám svůj zhruba desetiminutový až dvacetiminutový rituál, kdy se důkladně protahuji.
Snažím se o tělo starat komplexně. Kromě pravidelného pohybu a regenerace si občas dopřeji masáž nebo fyzioterapii. Jednou ročně si také nechávám aplikovat výživu do kolen, protože po letech sportu a několika operacích jsou klouby hodně zatížené. Beru to jako investici – chci, aby mi tělo sloužilo co nejdéle a co nejlépe.
Rada pro budoucí security manažery
Kdyby za tebou přišel někdo s tím, že by se chtěl stát security manažerem, co bys mu jako zkušený praktik poradil?
Nepovažuji se za žádného velkého matadora, ale nějaké zkušenosti už za sebou mám. Základ je podle mě otevřená a férová komunikace. Jednat s lidmi na rovinu a zároveň dělat svou práci zodpovědně – v rámci vlastních možností a limitů. Každý máme něco, v čem jsme silní, a něco, co nám jde hůř. Důležité je to znát a umět s tím pracovat.
Velkou roli hraje i to, jakými lidmi se obklopíš. Mít kolem sebe tým, který dokáže pomoct, poradit a táhne za jeden provaz. Ne lidi, kteří jdou proti tobě. Práce v bezpečnosti je hlavně práce s lidmi a ta je často složitá. Ne vždy se podaří všechny přesvědčit, že právě tahle cesta je správná, ale je důležité umět tým motivovat a strhnout ho pro společný cíl.
A nakonec – nepovažovat věci za samozřejmost. Umět lidem poděkovat a pochválit je. Často slyším, že „za děkuju si nic nekoupíš“, ale slušnost a uznání jsou základ. Když člověk umí druhým vynadat, měl by je umět i pochválit. I to totiž patří k dobrému vedení lidí.
Kdyby to nebyla bezpečnost…
Přemýšlel jsi někdy nad tím, co bys dělal, kdybys nepracoval v oblasti bezpečnosti?
Upřímně? Vůbec. Když jsem skončil se sportem, bylo mi 43 let a měl jsem pocit, že vlastně nic neumím. Doslova. Kromě sportu jsem měl za sebou jen pár brigád, nějakou fyzickou práci na stavbě, ale žádnou klasickou profesní praxi.
Pamatuji si, že jsem si tehdy říkal: o jakou práci se vlastně můžu ucházet? V hlavě jsem měl spíš to, že půjdu dělat manuální práci, abych měl na živobytí, a při tom budu hledat něco, co by mě mohlo bavit nebo dávat smysl.
Zkoušel jsem různé věci. Třeba práci pro T-Mobile. Jezdil jsem po firmách, nabízel produkty. Vydržel jsem asi týden. Když nás v jedné firmě v Liberci doslova vyhodili, došlo mi, že tohle není můj svět. Přesvědčovat lidi, kteří o to nemají zájem, bylo pro mě strašně demotivující.
A pak do toho vstoupila náhoda. Dostal jsem příležitost v oblasti bezpečnosti a postupně jsem zjistil, že dělám práci, která mi dává smysl a která mě baví. Zpětně vidím, že i když jsem tehdy tápal, všechno mě nakonec dovedlo tam, kde jsem dnes.
Historka z praxe: „Jeleni“ a moment nejistoty
Máš nějakou zajímavou historku, o kterou by ses s námi mohl podělit?
Historek by se našla spousta, některé jsou asi i nepublikovatelné (smích). Jednu si ale vybavím hned a myslím, že i ty ji znáš moc dobře.
Bylo to při zabezpečení přímého přenosu vyhlášení cen Český slavík ve Státní opeře. Tehdy měla dorazit na zvukovou zkoušku skupina Jelen, která byla v té době ještě poměrně na začátku své kariéry. Jenže čas běžel, kapela nikde a režisér za námi přišel s tím, že jsou na cestě a potřebuje, abychom je zastavili před budovou, vyložili a okamžitě přivedli do sálu.
Ptám se ho: „Kdo přijede?“
A on: „Jeleni.“
Já na to: „Dobře“. A v tu chvíli mi došlo, že vlastně vůbec netuším, jak Jelen/i vypadá (smích). Režisér s nimi samozřejmě komunikoval a znal je, ale já byl úplně mimo. Tak jsem si je rychle vyhledal na Googlu, ale stejně mi hlavou běželo: prosinec, zima, čepice… poznám je vůbec?
Naštěstí přijelo auto, vystoupila parta kluků a jeden z nich říká: „My jsme Jeleni.“
To se mi neskutečně ulevilo. Okamžitě jsem je převzal, pomohl s věcmi a doprovodil je do sálu. Ale ten moment nejistoty si budu pamatovat asi navždy.
VIP doprovody a adrenalin přímého přenosu
Ty jsi byl při těchto akcích vlastně styčným důstojníkem – měl jsi na starosti nejen bezpečný průběh galavečera, ale i VIP osobnosti. Byl jsi jejich osobním doprovodem po celou dobu.
Ano, je to tak. Několikrát jsme měli na starosti například Karla Gotta, ať už ve Státní opeře, nebo v Hudebním divadle Karlín. Doprovázeli jsme ho při příchodech i odchodech, zázemím i předními vstupy, někdy i s deštníky, aby ho ochránily před davy fotografů.
Byla to nesmírně zajímavá zkušenost a musím říct, že jsem se na tyto akce každý rok těšil. Bylo to vždy tři náročné dny. Začínalo se brzy ráno zkouškami, pokračovalo přes celý den a končilo hluboko v noci. Po přímém televizním přenosu galakoncertu pak následovala tisková konference a afterparty s vítězi. Člověk za den naběhal kilometry chodbami, nahoru dolů, sem a tam.
Zároveň tam ale byl obrovský adrenalin. Nervozita, aby všechno klaplo, aby příprava proběhla přesně tak, jak má. Ta zodpovědnost neležela jen na režisérovi nebo produkci, ale i na mně – aby se nic nepokazilo kvůli chybě v bezpečnosti. Pamatuji si moment, kdy jsem nesl obálku s výsledky do přenosového vozu. Hlídal jsem čas na minuty, protože zpoždění by mohlo ohrozit živé vysílání.
Bylo to stresující, ale zároveň krásné. Ten typ stresu, který vás nabíjí. Poznal jsem spoustu inspirativních lidí – známé osobnosti jako Karla Gotta nebo Lucii Bílou, zahraniční interprety, ale i profesionály z televize, produkce a pořádající agentury. Byla to obrovská zkušenost a období, na které budu vždycky moc rád vzpomínat.
