CZ| EN| SK| PL| BG

Rozhovor s Petrem Šiškou - DÍL TŘETÍ

Jako moderátor

„Na Noční proud do Prahy jsem jezdil vlakem z Moravy se dvěma plnými taškami cédéček za 250 000 korun a měl je mezi nohama, aby mi je někdo neukradl“

Moderoval jsi Noční proud Československého rozhlasu, Ceny Anděl, koncerty Kapky naděje, mezinárodní festivaly cirkusového umění Cirkus cirkus festival, pořady Vysoká hra, Nic než pravda, Poznejme se a celou řadu dalších. V současnosti tě můžeme vídat na televizi Šlágr. Jak jsi se dostal k roli moderátora a který pořad jsi moderoval nejraději?

Já musím říct, že toto je asi poloha, která mi sedí nejvíc. Moderátor, konferenciér, prostě člověk, který nějakým způsobem posouvá ten děj programu dál. Já nejsem moderátor typu, že bych přišel na scénu a uklouzl, řekněme na něčem slizkém na podlaze a všichni se smáli, to mě nikdy nebavilo. Já měl vždycky rád moderátory typu Vladimíra Dvořáka, který jako by nic civilně prohodil fór a mezitím přidal těm divákům i spoustu toho hodnotného „masa“. Nebyla to prázdná věta typu Dámy a pánové, písničku přichází zazpívat Helena Vondráčková. Ale když už, tak tam byla informace, kdo tu písničku napsal, ve kterém roce, ze kterého alba atd. A to se mi vždycky líbilo a vlastně mě to přivedlo k práci moderátora v Nočním proudu. Tehdy jsem měl štěstí, protože to byl rok 1990 a vyvstal požadavek týkající se Nočního proudu, což byl exkluzivní rozhlasový pořad Československa, který dělalo sedm famózních dýdžejů a byl to jediný pořad, kdy si dýdžejové mohli sami vybírat muziku a dělali dramaturgii toho tříhodinového programu. Požadavek spočíval ve výběru dvou spíkrů tak, aby jeden byl z Moravy a druhý ze Slovenska. A aby to byl, pokud možno muzikant, uměl se podepsat a byl schopen říct dvě plynulé věty. Tak jsem jel na konkurz. Vysílal jsem do „zdi“ a nějakým způsobem to vyšlo. Ze Slovenska to byl Meky Žbirka, z Moravy jsem to byl já. Dodnes si pamatuji na situaci, kdy jsem měl přijet ve 21 hodin na živé vysílání, z tehdy pozor, pracoviště jednoho muže. To bylo něco neskutečného, protože sám jsi si odbavoval pásy, kazety, cédéčka a všechno ostatní a spojoval jsi se přes nějakou trať s pracovištěm, které vysílalo signál. Byly to úplné šílenosti. Já jsem přijel den dopředu, vzal jsem flašku slivovice a Oskar Gottlieb mě zaškolil a ukázal mi všechno, co mám dělat. Kdybych tam tehdy nešel a nepřipravil se, tak by to byla velká ostuda, protože tehdejší šéf hudební redakce to měl s prominutím na háku, místo ve 21.00 přišel v 21.45 (začínalo se ve 22 hodin). Naštěstí jsem tam byl s tím Oskarem, takže to nějak proběhlo. Další dva roky jsem se tomu věnoval. Jednou měsíčně jsem jezdil na Noční proud a to byla fantastická škola. Z Moravy jsem jezdil vlakem se dvěma plnými taškami cédéček třeba za 250 000 Kč (tehdy cédéčko totiž stálo 700 - 800 Kč), protože jsem nevěděl, co budu hrát. Měl jsem tašky mezi nohama, aby mi je někdo neukradl a nespal celou cestu. No a po odvysílání, ve čtyři hodiny ráno, hezky zpátky. Neskutečné věci. Ale neuvěřitelně mě to vyškolilo, potkal jsem spoustu zajímavých lidí a zjistil, že mě práce v rozhlase baví. Paralelně vedle toho jsem proto deset let dělal i ve vysílání Českého rozhlasu.


Podílel jsem se rovněž na pořadech pro Dobré ráno z České televize a dělal pro ni krásný publicistický pořad Hranice dokořán – Rozmówki polsko-czeskie, kde jsme natočili asi 300 dílů a mapovali celé pohraničí od Krkonoš až dolů pod Jablůnkovský průsmyk mezi Českem a Polskem. Pořad uváděla dvojice moderátorů, Čech a Polka. Tři reportáže byly z Česka a tři z Polska a vlastně měly lidem přiblížit samotnou hranici a život kolem ní. My víme, jak to vypadá na Kanárech, jak v New Yorku, ale nevíme, jak to vypadá pět kilometrů za hranicí.
Pár let jsem ještě dělal pro filmový kanál Cabel +. To byla první satelitní televize v Česku, pro mě vysoká škola. Nastupovali jsme ráno v šest hodin a měli točit reportáže. Následně jsme si je museli sestříhat a odpoledne bylo živé vysílání, kde jsi dělal zároveň produkčního, rekvizitáře a zval sis hosty. Ale obrovskou výhodou bylo, že když jsi něco pokazil, tak druhý den jsi měl šanci se tomu vyvarovat a pokračoval jsi dál. Dnes je bohužel ta doba neúprosná. Když dostaneš jako spíkr šanci a neuspěješ v jednom pořadu, tak ta další šance přijde třeba za rok, za dva, nebo už nepřijde nikdy. Bohužel tak to je. Tam jsem se doslova vyučil, možná i díky tomu jsem byl dobře připraven, když přišla nabídka konkurzu na pořad Víc než pravda, což byl vyhlášený pořad televize Prima s detektorem lži, a ten konkurs jsem vyhrál. Tehdy u castingu seděl i americký psycholog, který mě doporučil. Ten pořad byl strašně zajímavá zkušenost. Byla to totiž taková první reality show. Máš talkshow Krause, Šípa a další, a u nich už od první vteřiny víš, že přichází známá modelka, známý herec, známý lékař, a tudíž tušíš, jak se asi ta debata bude vyvíjet. Ale tam najednou jako host přišel vrah, prostitut, jehovistka, která odmítá transfuzi pro svou dceru a nechala by ji zemřít, tzn. nějaká paní Vonásková. A ty jsi měl pět minut na to, abys přesvědčil diváka u televize, aby nepřepnul, protože to téma je natolik zajímavé, aby zůstal. Představ si, to byli no name lidi, ale k tomu šílené příběhy. Moc mě to bavilo, protože ta práce byla skoro až vyšetřovatelská. Největší poctou pak pro mě bylo, když jsem asi od tří policejních útvarů dostal nabídku, zda bych nechtěl dělat vyšetřovatele. A klidně okamžitě.

Pořad Víc než pravda byl tak 50 na 50. Polovina národa mě nenáviděla. Musel jsem jakoukoli drobnou nelibost, defekt u těch lidí odsoudit a úplně je zašlapat do země. Ale byla to předepsaná role, kterou jsi musel hrát. Stejně jako měl kdysi Josef Vinklář, který hrál v oblíbeném seriálu Nemocnice na kraji města neoblíbeného doktora Cvacha, o kterém si všichni mysleli, že je to doktor kretén. Ale byl to první pořad v dějinách televize, který měl 100% povědomí. Každý věděl, že ten pořad existuje, byť byli lidé, kteří ho nenáviděli. Ale všichni věděli, že něco takového je.


A pak následovaly další projekty – Vysoká hra na České televizi, což byl obrácený pořad Staňte se milionářem.

„Moderování Šlágru je ten nejlepší trenažér, ta nejlepší škola.“

Někdy kolem roku 2008, když mi zavolal Karel Peterka, tak si všichni ťukali na čelo a říkali: „Ty fakt půjdeš moderovat pořady na Šlágr“? A já říkám ptal, proč ne? Musím říct, je to nejlepší trenažér, ta nejlepší škola. Je to televize, která je opravdu pankáčská, ve své podstatě undergroundová a musíš opomenout náplň písniček. Ale když mi Karel volal, jestli bych mu odmoderoval velký silvestrovský pořad, tak jsem řekl ano a poprosil o nějaký boďák, ať vím zhruba, co a jak a podívám se na to. Když jsem večer den před pořadem neměl v ruce vůbec nic, tak si říkám, že bych se z toho neměl po…., ale volám a říkám: „Karle, tak alespoň něco mi pošli, já vůbec nevím, co tam budeme zítra dělat.“ A on že to pošle. Poslal papír a tam nahoře bylo napsáno - Silvestr, moderace 50x, písničky 50x. Tak mu volám nazpátek a ptám se, jestli si dělá legraci. On ať tam mezi tím něco řeknu. Tak jsme natočili sedmihodinový pořad. Bylo za deset minut sedm, v hale tři tisíce lidí a v zákulisí byli tři interpreti z těch padesáti. A každý měl zazpívat 3 písničky na playback. Jdu tedy za Karlem a říkám, že nemáme za 15 minut co vysílat, co budeme s těmi lidmi dělat? A on říká, ať se nebojím, že přijdou. A opravdu, začal pořad a ti lidé se začali odněkud rojit, tam trumpeťák, tam klávesista. Natočili jsme 7 hodin 15 minut pořadu. Požádal jsem Karla, aby to sestříhali, vyčistili padající mikrofony a pozdní nástupy. Druhý den mi zavolal s tím, že máme 6,59 hod. Tak jsem pochopil, o čem to je, ale má to jednu neskutečnou devizu. Když teď pro Karla a Šlágr dělám jednou měsíčně někde velký event, tak mám výhodu, že ten systém se nezměnil a já si na té scéně mohu vyzkoušet co chci a co funguje. Mám zpětnou vazbu od lidí, jestli je to dobré a pochopitelně, pokud máš jako spíkr udělat padesát vstupů na scéně, tak při těch dalších aktivitách co dělám, ať je to hraní s kapelou nebo moderování, tak přesně nacházíš pensum těch věcí, o kterých víš, že v tom sále fungovaly. A to je neocenitelná zkušenost. A také hlavní důvod, proč to dělám, protože se udržuji pořád někde na tom levelu pozornosti a zkouším si věci, které by u těch diváků mohly mít odezvu.

„Kdo říká, že nemá trému, tak lže.“


Jako scénárista

Jako scénárista jsi napsal scénáře a podílel se na natáčení filmů Muzzikanti a Když draka bolí hlava. Podílíš se jako scénárista i na výběru herců?

Určitě, protože tím, že když jsi producent nebo koproducent filmu, tak máš samozřejmě právo veta a jsi ten, který navrhuje svou představu. My jsme se s Dušanem Rapošem vždy shodli. Máme podobný názor na svět, rádi děláme věci, které jsou pěkné a dobře se na ně dívá. Já, když jdu do kina, tak si chci odpočinout, chci vidět hezké lidi, pěkný příběh, dobrou muziku a tím, že ten režisér to má stejně, tak jsme vlastně neměli nikdy žádné rozepře v tom koho obsadit nebo neobsadit. A zase byla devíza, že Dušan Rapoš je autorem a režisérem těch úspěšných Fontán pre Zuzanu, které patřily k nejsledovanějším filmům, a tak má spoustu kontaktů na herce, kteří u něho začínali. Pak už nebyl až takový problém zavolat Maroši Kramárovi, jestli do toho půjde s námi, Kamile Magálové, Pavlu Křížovi a dalším, kteří velice rádi do těch projektů naskočili.

„Thajský box dělám jen proto, abych si zavázal boty“

Máš ve své kariéře nějaký zážitek, na který nikdy nezapomeneš?

Nezapomenutelná je celá kariéra, těžko vybrat jeden okamžik. Možná setkání s Věrou Špinarovou, Když jsem byl na vojně, hledal jsem zpěvačku, se kterou bych si zazpíval duet na desku. Poslouchal jsem Noční proud Miloše Skalky, on tehdy pustil tu známou baladu Jednoho dne se vrátíš a já si řekl, že to je baba, se kterou bych si chtěl zazpívat. Když jsem se vrátil do Ostravy, tak jsem kontaktoval Věru a zjistil jsem, že je ve velké krizi, neměla práci. Bylo to hned po revoluci, a to byla doba, kdy i na takové kapely jako byl Elán chodilo 60 lidí do klubu. Nikoho československá tvorba nezajímala. Tak jsme udělali duet a s ním jsme dokonce vyjeli na Bratislavskou Lyru. Byli jsme v mezinárodní soutěži a měli velký ohlas, dokonce i Jiří Černý (známý hudební kritik pozn. redakce) o nás psal v superlativech, a přímo na místě nás všichni chválili. A my už seděli v té šatně, dělili si tu výhru, což bylo tehdy myslím nějakých 10 000 dolarů a už jsme přemýšleli, co si za to koupíme. Skončili jsme čtvrtí. Nevyhráli jsme nic. Naivně nám tehdy nedocházelo, že první tři místa obsadili interpreti ze zemí, odkud pocházeli generální partneři. Tak jak to má správně být.
Ale byla to krásná doba a možná právě, když nad tím tak přemýšlím, tak to bylo to právě setkání s Věrou, protože tam odstartoval začátek mé hudební kariéry s těmi opravdu hvězdami.

„Nejšťastnější jsem na pódiu s kapelou Legendy se vrací, protože tam máš od lidí hned jasnou odezvu“


Jsi maximálně vytížený, kde a při čem nejraději relaxuješ?

Já neberu práci jako práci, takže já do práce těším. Tím, že je ta práce tak pestrá, tak když mě něco unavuje, můžu přeskočit na něco jiného, což je moc dobře. Ale tím, že člověk hodně cestuje a za rok najezdí třeba i sto tisíc kilometrů v autě, tak musím dělat nějaký pohyb. Dlouhá léta se věnuji thajskému boxu. V poslední době tedy už čím dál tím méně, protože mě to unavuje, a jak s oblibou říkám, dělám to jen proto, abych si zavázal boty. Vedle toho chodím pravidelně do fitka. Ne proto, abych zvedal železa, ale na nějaká aerobní cvičení, protože bez toho by to člověk neutáhl. Samozřejmě mám rád filmy, knížky, rád cestuji a relaxuji s rodinou. Takové ty klasické věci. Tím, že mám dvě malé dcery, resp. tři dcery, ale dvě jsou ještě ve věku, kdy mě víc potřebují, tak jsem s nimi neskutečně rád a zjišťuji na sobě, že čím jsem starší, tím více se mění myšlení. Kdysi jsme zůstávali po koncertech na hotelích, ale dnes třeba i po šestnácti schůzkách v Praze hledám spojení, jak se vrátit zpátky domů co nejdříve. Takže raději ve tři ráno doma, ale ve své posteli než někde na hotelu, kde tě v deset hodin ráno druhý den vyhodí, a ty strávíš celý den na cestě zpátky. Ale k tomu asi člověk musí dospět.

„Trvá mi dlouho, než si nějakou věc osahám, ale pak dokážu přiznat, že mi pomáhá“

Kdybys měl říct, ve které z profesí, o kterých jsme dnes hovořili, se cítíš nejlépe, co by to bylo?
Nejšťastnější jsem na pódiu s kapelou Legendy se vrací, protože tam máš hned jasnou odezvu, jestli to lidi baví či nikoliv. Tam zažiješ pocit štěstí ihned. Navíc jsi s partou lidí, se kterou se můžeš o ten pocit podělit, ať je příjemný nebo nepříjemný. U psaní textů a u filmů čekáš dlouho. Tvoříš dva roky, sháníš peníze, dáváš dohromady nějaký tým, jsi nervózní, jestli se náhodou něco nepokazí. Pak se to rozstříhá, jde to do kin a ta branže je velice tvrdá. Do čtrnácti dnů, když lidi nechodí, jdeš z kin pryč, zavře se voda a ten pocit štěstí se třeba ani nedostaví. U textů je to podobné. Ty napíšeš text, ale trvá, než se ta písnička natočí, než vyjde a kolikrát lidi o ní ani neví. Já jsem napsal nějakých 450 textů, které jsou na deskách, ale lidi si budou pamatovat možná dva nebo tři. Zbytek písní je pro mě třeba daleko lepší, ale nedostaly bohužel šanci zlidovět a stát se hity. Ale na druhou stranu je to spravedlivé. Takže těžko říct. Asi to mám jako multifunkční člověk tak, že mě nejvíce baví ta práce ve firmě. Tam jsem sám sobě pánem a rozhoduji o tom, jak tu věc udělám..


U nás v dohledovém centru se zabýváme moderními technologiemi. Používáš doma moderní technologie a jaký k nim máš vztah?

Jsem hodně konzervativní člověk. Člověk, který měl dlouho tlačítkový telefon a říkal, že ho nikdy nevymění. Trvá mi dlouho, než si nějakou věc osahám, ale pak dokáži přiznat, že mi pomáhá. Díky tomu, že jsem muzikant a hodně jezdíme, takže každý týden u nás muzikantů stále funguje ta stará věc – placení hotovostí na místě. Já jsem tím pádem dlouhou dobu nepotřeboval platební karty. Dostával jsem je, ale měl jsem vždy v kapsách pět až deset tisíc korun a ty karty jsem v životě nepoužil. Až v poslední době přes známého, který mě přinutil, ať si dám do telefonu internetové bankovnictví a platím kartou, zjišťuji, jak je to pohodlné. To samé telefony, aplikace apod. Svět je dnes úplně jinde. S oblibou říkám, když nějakých 20 procent pochytíme, tak mám samozřejmě radost a myslím si, že je to v pohodě. Ale myslím si, že už je to pro trochu jinou generaci.

Petře, díky, že jsi vážil tak dlouhou cestu a našel jsi ve svém přeplněném kalendáři čas na rozhovor u nás v M2C Space. Přejeme ti vše nejlepší, hodně dalších skvělých textů, vyprodaných sálů a úspěch připravovanému filmu Ženská pomsta.


Kontakt

Kontakt pro firmy

Provozovna a doručovací adresa


M2C

Vladislavova 17, 110 00, Praha 1

Recepce společnosti: +420 730 808 887 
(PO-PÁ 8:00 – 16:00)

Obchodní oddělení: +420 725 930 112obchod@m2c.eu
(PO-PÁ 8:00 – 16:00)

Mezinárodní obchodní oddělení: sales@m2c.eu

Kontakt pro média: marketing@m2c.eu

Pověřenec pro ochranu osobních údajů: cz.dpo@m2c.eu

Vaše podněty a připomínky zasílejte na emailovou adresu: interniaudit@m2c.eu

Datová schránka: dzfcjki

Personální a náborové oddělení

Vladislavova 17, 110 00, Praha 1 (5. patro)

 

BEZPLATNÁ LINKA PRO UCHAZEČE O PRÁCI
800 111 112
(PO-PÁ 08:00-16:00)


Náborová recepce: +420 601 157 100
(PO-PÁ 8:00-16:00)


E-mail: prace@m2c.eu

Personální administrativa:
+420 255 723 611
(PO-PÁ 8:00-16:00)

Kontakt

Personální a náborové oddělení

POZOR!
NOVÁ ADRESA PERSONÁLNÍHO A NÁBOROVÉHO ODDĚLENÍ!

Vladislavova 17, 110 00, Praha 1 (5. patro)

Recepce společnosti: 

Tel.: +420 607 038 628

Obchodní oddělení: 

Kontakt pro média: 

Pověřenec pro ochranu osobních údajů: cz.dpo@m2c.eu

Vaše podněty a připomínky zasílejte na emailovou adresu: 

Datová schránka: 

Jak se k nám dostanete pomocí MHD

Metro B, Tramvaje č. 6, 9, 18, 22
stanice Národní třída

 

BEZPLATNÁ LINKA PRO UCHAZEČE O PRÁCI
(08:00-18:00) 800 111 112

 

E-mail:
prace@m2c.eu

Personální administrativa:
+420 255 723 611

...
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookies. Potvrzením s použitím souhlasíte. V pořádku Další informace