CZ| EN| SK| PL| BG

Rozhovor s Petrem Šiškou - DÍL DRUHÝ

Jako zpěvák

„S Legendama hrajeme netradičně akusticky ty největší rockové pecky od 60. do 90. let“

Máš vlastní kapelu Legendy se vrací. Jak dlouho působíte na scéně a kolik koncertů ročně odehrajete?
Víš, to je takový paradox. Já jsem se nikdy za zpěváka nepovažoval a ani jsem to neměl jako nějakou prioritu, byť jsem začínal jako muzikant v kapelách, kde jsem samozřejmě jako frontman zpíval. Ať už to byl třeba ExCitron v době, kdy se legendární Citron rozpadl. V devadesátých letech jsme brázdili po rockových pódiích v silné sestavě s Vaškem Vlasákem a Jindrou Kvitou. Tam jsem si to užíval, ale nikdy jsem se necítil jako zpěvák. Tím nechci říct, že bych to neměl rád. Třeba to, co děláme s kapelou Legendy se vrací, mě neskutečně baví a naplňuje. Vlastně z recese, která vznikla před nějakými osmnácti lety, kdy jsme se dali dohromady a jeli kamarádovi zahrát po prohrané sázce pár cover verzí na „španělky“, tak vznikl projekt, který dnes absolvuje nějakých 100 až 120 vystoupení za rok. Od hardrockových festivalů přes slavnosti až po svatby a pohřby, jak já s oblibou říkám. Je to hlavně díky tomu, že v sestavě této kapely jsou skvělí muzikanti, kteří jsou ostřílení z velkých projektů jako např. Andonis Civopulos, legenda československé kytary, kapelník Speciálu Věry Špinarové nebo Roman Izzi Izaiáš z rockové kapely Doga, frontman českých KISS, jak já vždycky říkám a takto bych mohl pokračovat. Děláme netradičně akusticky rockové pecky od šedesátek do osmdesátých, devadesátých let. Končí to někde u Bon Joviho a Bryana Adamse a děláme je ne jako totální covery, ale tak, aby se daly zahrát na ty akustické kytary a děláme to po svém. A kupodivu to lidi baví. Jednak starší generace si zavzpomíná na písničky, které dnes neslyší z rádia a v podstatě jsou velkými hity a mají je rádi. Ti, kteří nemají rádi rockovou muziku, tak tu verzi přežijí, protože tam není bicí souprava, nejsou tam maršály, ale jsou to akustiky a cajón, takže z toho vyleze melodie a snesou ten nářez. No a mladá generace za námi chodí a říká, že je to bomba, že hrajeme moderní písničky, například Hotel California od zpěvačky Viktorie nebo od Limp Bizkit Behind Blue Eyes. A teď jim řekneš, že ani netuší, že existovala kapela The Who v šedesátém osmém roce, která tuhle verzi hrála nebo legendární Eagles, kteří hráli a napsali tuhle pecku Hotel California apod. Ale vlastně ty lidi navádíš ke kořenům té muziky, která se dnes používá i v moderní hudbě. Takže mám to rád a je to pro mě spíš určitá forma relaxu podnikatelské a producentské práce, kdy mě naloží do auta, vezou mě přes celou republiku na nějaké hraní, ty najednou v autě přepneš a řešíš s muzikanty, na jaké struny hraješ. Na místě se o všechno postará zbytek kapely a já si to užívám v podstatě jako muzikant.

Jako herec

Dočetl jsem se, že působíš také jako herec.
To je příliš silné slovo. Byla to z nouze cnost. Ve filmu Muzzikanti jsme potřebovali stárnoucího bodyguarda, který moc nemluví, ale ten „ice-time“, jak říkají hokejisté, má obrovský, protože je téměř v každé scéně. A já jsem měl zájem o jednoho slovenského herce. Ten nám to bohužel těsně před natáčením odřekl. Dušan Rapoš přišel s návrhem, abych to zahrál já. A já mu řekl, že nemám tu ambici a hlavně trpělivost herce, který sedí na place a čeká pět hodin, aby se pak mohl projít zleva doprava a měl odpracováno. To jsou prostě věci, které mě děsí. Pro mě to třeba bylo při natáčení prvního filmu obrovské trauma, protože já měl pocit, že se nic neděje. Že je tam padesát lidí na place a nic nedělají. A od té doby to nechávám na Dušanovi, protože on je ten pravý opak. Má tu trpělivost a obraz točí třeba třicetkrát tam a zpátky, aby to bylo stoprocentní. Takže tam jsem měl možnost přičichnout si k herectví, vyzkoušet si to. Do dneška jsem za to vděčný, protože jsem si zahrál dialogy s Martinem Dejdarem, Marošem Kramárem a Pavlem Křížem. Komu se to povede?

Jako producent

Slyšel jsem, že produkuješ komedii Ženská pomsta s hvězdným obsazením. O čem bude, na koho se v hlavních rolích můžeme těšit a kdy bude premiéra?
Já musím říci, že jsem se k těm filmům dostal trochu jako slepý k houslím asi před šesti lety. Naše společnost Petarda Production dělá nejrůznější projekty. Od festivalu Dny lidí dobré vůle na Velehradě, což považuji za největší hudební festival v republice, protože se tam schází asi 70-80 tisíc lidí a je to velký svátek v předvečer Cyrila a Metoděje, přes řadu dalších aktivit, jakými byly hudební ceny Anděl, desky roku a další televizní pořady. A já najednou zjistil, že jsem na těch akcích nepotřebný. Že jediná moje důležitá role je reprezentovat, potřepat si rukou s nějakým politikem nebo s významným partnerem té akce, a to mě přestalo bavit. Představa, že bych dalších deset patnáct let měl trávit takto, byť někdo jiný by byl rád a byl za to vděčný, tak jsem si řekl, že si musím najít něco, co mě bude bavit a co mě bude zaměstnávat. Díky podpoře majitelů Třineckých železáren jsem měl možnost natočit v regionu severní Moravy toho Těšínského Slezska vůbec první film do kin. Jmenoval se Muzzikanti, ve kterém si mj. zahráli Jarek Nohavica a Pavel Kříž, Maroš Kramár a další hvězdy. A měl jsem z toho radost, protože ten film je poctou muzice a prolínání hudebních žánrů, kde to přesně pramení z toho, jak říká Jarek Nohavica, že když je dobrá melodie, tak je úplně jedno, jestli je zahraná na zkreslenou kytaru nebo na heligonku. Jde o to, aby ta písnička měla v sobě duši. Tam jsem si tu filmařskou branži osahal, a to už byl jen krůček k tomu, když bylo 100 let Československa, vymyslet projekt, že napíšeme s režisérem Dušanem Rapošem československou pohádku Když draka bolí hlava. Chtěli jsme si vyzkoušet na knížce, jestli vůbec tento příběh o dvouhlavém drakovi, kde jedna hlava mluví česky a druhá slovensky, hádají se mezi sebou, ale nakonec zjistí, že mají jeden zadek a jedno srdce, takže spolu musí vycházet, bude fungovat. Knížka měla úspěch, zafungovala, a to už byl jen kousek k tomu, abychom oslovili partnery, což se nám povedlo a pustili jsme se do natáčení této pohádky. Tam už se to potom rozjelo, jedna hvězda za druhou, od slovenské hvězdy Jána Koleníka, přes Karla Gotta až po Kamilu Magálovou a další. Tam jsem si následně osondoval i nějaké ty producentské možnosti jako např. prodeje filmů do zahraničí. Dnes je tato pohádka už v rotaci v Polsku, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku a chystá se prodej do Rakouska, Lucemburska, Švýcarka. V Německu jsme na několika televizních stanicích. Tak jsem si řekl, že by bylo dobré v tom nějak pokračovat.

„Film Ženská pomsta je stručně řečeno manuál, jak potrestat nevěrné muže.“

Teď se pomalu ale jistě už dostávám k filmu Ženská pomsta. U výše uvedených dvou projektů jsem byl i umělecky zaangažován, ať již ve scénáři nebo v textech písní a ve výkonné produkci přímo na place. Tady přišel Dušan Rapoš s tím, že má slovenského koproducenta, který investuje finance a jestli bych do toho nešel tou druhou polovinou. Tak jsem řekl ano. Vytvořil se projekt a slovenský koproducent se záhadně ztratil, jak už to tak u těch projektů bývá. Všechno bylo rozjeto a mně bylo líto to zastavit, protože ten scénář, který napsala Eva Vejmělková s Dušanem Rapošem, se mi velice líbí. Tak jsem se do toho pustil, ale bohužel jsem byl upozaděn z té umělecké stránky k té úředničině tzn. ke shánění peněz a k tomu, aby si umělci mohli, jak říkám s oblibou, „na place hrát“ a já jim za to zaplatím. A teď se dostávám k tomu příběhu. Čím mě zaujal? Eva Vejmělková je svou profesí psycholožka, psychoterapeutka, tak dala dohromady své zkušenosti s ženami i s muži a hlavně s hlavním tématem toho filmu – nevěrou. Proto se film jmenuje Ženská pomsta. Stručně řečeno, je to manuál, jak potrestat nevěrné muže. Manuál pro ženy, eventuelně zase pro nás pro chlapy, je ten film dobrý v tom, podívat se, čeho se vyvarovat, na co si dát pozor, kde by nás ty baby mohly dostat. Hlavní hrdinky jsou tři dámy v nejlepším věku – novinářka Mahulena Bočanová, právnička Eva Vejmělková, která se opět v hlavní roli vrací zpátky na filmová plátna od Fontány pre Zuzanu, a překladatelka z čínštiny Jana Paulová. A mají tři nevěrné manžely – akčního hereckého hrdinu Boba Jaškowa, politika Petra Rychlého, pro kterého je to mimochodem první role ve filmu, a podnikatele Mirka Etzlera. No a tyto dámy jsou na tom hodně špatně, protože ti chlapi jim dávají pěknou čočku. A to tak, že se tyto dámy potkávají u vyhlášeného psychoterapeuta Jakuba Koháka. Ten kupodivu hraje seriózní roli, když i jak já říkám, že by i sám potřeboval léčení u psychoterapeuta. Potkají se tam a po slyšení jdou společně na kávičku, která se zvrtne v nějaký mejdan a holky si řeknou, že než trpět, tak že se těm chlapům brutálně pomstí. A protože ty rodiny se neznají, tak vymyslí pro ty chlapy úplně neskutečné pomsty. Ve finále to pak dopadne tak, že ti chlapi se potkávají u psychoterapeuta Jakuba Koháka a dámy si užívají života dále. Víc prozrazovat nebudu, má to samozřejmě ještě další nástavby. Je to komedie, hodně feministická, ale myslím si, že by mohla zaujmout nejen ženy. Protože, ať se podívám kamkoliv, tak každý má s tím tématem svou zkušenost. A co je důležité, 9. září máme premiéru v Lucerně. Do kin jdeme 10. září v České republice a zhruba asi o tři týdny později na Slovensku. V menších rolích se můžete těšit na Pavla Zedníčka coby urologa, nebo třeba Danu Morávkovou. A z čeho mám největší radost, tak se ve filmu objeví v miniroli i Helena Vondráčková, která nazpívala titulní píseň filmu. Helena bude navíc v září vydávat album, a tato písnička bude součástí desky. Určitě vznikne i videoklip, který bude film promovat, takže si vzájemně pomůžeme. A mohu ještě prozradit, že vedle Heleny Vondráčkové si ve filmu zazpívá i Petr Kolář. Má tam takovou krásnou baladu. Takže alespoň formou těchto nových textů ke dvěma písničkám jsem si to užil i trochu umělecky.

Petr Kolář PÁRKRÁT - https://www.youtube.com/watch?v=_mRD1UtSU30

„Je daleko jednodušší sehnat milion korun na film, než 5.000 Kč na hudební festival.“

Jako producent musíš na projekt sehnat peníze. Jak moc je to v dnešních podmínkách obtížné?
Kdyby to bylo jednoduché, tak to dělají úplně všichni. Co mě třeba překvapilo je, že je daleko jednodušší sehnat milion na film než 5 000 Kč na hudební festival. Pořád ten film má ještě nějaké jméno, pořád když pracuješ s těmi velkými čísly, tak je určitá sorta lidí, kterou ten film nějakým způsobem zajímá. Je to velice těžké ještě o to víc, že komedie a mainstreamové věci nemají podporu, nezískávají peníze z filmových fondů, kromě nároků na těch 20 % z té vratky z peněz, které proinvestuješ na území ČR, což jsou filmové pobídky, které jsou ale pro všechny z celého světa stejné. Ty vznikly proto, aby filmaři točili na území ČR a ty peníze nechávali tady a pokud možno jich co nejvíce utratili. Takže toto nepočítám. Je to zase o tom ksichtu, který musí přijít na trh, nabídnout něco partnerovi a dát to dohromady. A co je podstatné –⁠ když se pouštíš takto privátně do filmů, musíš mít cash budget, který profinancuješ a výhledově, někdy za dva, za tři roky, když se daří, se ty peníze vrátí zpátky. Protože ať jsou to pobídky, nebo prostě nějaké další možnosti partnerství, akvizice s televizemi, to všechno přijde, až je film dotočen. Ty ho za něco musíš natočit a až je odprezentován v televizi nebo ukončíš projekt, tak pak někdy přijdou ty peníze zpátky. To znamená, že musíš mít ty peníze pohromadě, nedá se to točit jen tak na zelené louce, že možná někdy někomu něco zaplatíš.

Produkuješ desky Jarku Nohavicovi. Jak jste se seznámili?
S Jarkem se známe, tuším, někdy od roku 1992 nebo 1993, kdy jsme se potkali v Řecku na pláži. Tehdy jsme jeli do Řecka starou Karosou asi 24 hodin přes Rumunsko a Bulharsko točit videoklip s Věrou Špinarovou. Bez klimatizace, starou Karosou. To jsme si vždycky na hranicích mezi Bulharskem a Rumunskem museli koupit koňak za jedno Euro. Tam jsme tehdy přijeli a najednou ti po pláži jde chlapík a je to Nohavica. Přišel a říká: „Já jsem Jarek, slyšel jsem poslední desku Věry Špinarové a moc se mi líbí texty, které jsi napsal.“ A toho jsem si hodně považoval, to pro mě byla velká pocta. Pak jsme se různě potkávali, ať už to bylo přes ten hokej nebo přes nějaké další věci. Intenzivní spolupráce začala někdy kolem roku 2003, kdy jsme spolu udělali pár velkých projektů, koncertů a kdy jsem byl velmi rád, že jsem Jarka přemluvil, aby se stal prvním umělcem v republice, který odejde od nadnárodní vydavatelské společnosti, riskne to a vydá cédéčko na vlastní náklady, ve své produkci. Tehdy to bylo něco nepředstavitelného, ale povedlo se to. On tu odvahu měl a my jsme tehdy společně vydali album, které se jmenovalo Doma. Točili jsme ho ve starých prostorách v centru Ostravy. Udělali jsme tři velké koncerty, ty jsme natočili, vydali cédéčko a DVD. Ta deska vyšla naprosto geniálně, prodalo se jí asi 75 000 kusů. To bylo velké číslo, co by dnes za to umělci dali. Od roku 2006, kdy vyšla tato deska, děláme nepřetržitě všechny desky nějakým způsobem společně. A obzvlášť pyšný jsem na to, že jsem Jarka asi před pěti lety přemluvil, aby se vrhl i do digitálních médií a začali jsme mu spravovat digitální práva pro celý svět. Ať jde o monetizaci Youtube, eventuelně prodej digitálních tracků. On byl k tomu zpočátku hodně skeptický a přistupoval k tomu tak ležérně. Když ale po roce zjistil, jaký to má pro něho přínos a zpětnou vazbu, kdy najednou zjistí a rozklíčuje, kolik lidí ho poslouchá v Austrálii, v Indii, Americe apod., protože všechny ty statistiky jsi schopen si dát dohromady, tak obrátil a myslím, že dnes je rád, že nás má.

V posledním díle rozhovoru s Petrem Šiškou se také dočtete:

  • o cestách vlakem na Noční proud s taškami cédéček za 250 000 Kč
  • proč je televize Šlágr v podstatě pankáčská a undergroundová a proč ji má rád
  • a co je nejlepší lék na trému před televizní kamerou

Kontakt

Kontakt pro firmy

Provozovna a doručovací adresa


M2C

Vladislavova 17, 110 00, Praha 1

Recepce společnosti: +420 730 808 887 
(PO-PÁ 8:00 – 16:00)

Obchodní oddělení: +420 725 930 112obchod@m2c.eu
(PO-PÁ 8:00 – 16:00)

Mezinárodní obchodní oddělení: sales@m2c.eu

Kontakt pro média: marketing@m2c.eu

Pověřenec pro ochranu osobních údajů: cz.dpo@m2c.eu

Vaše podněty a připomínky zasílejte na emailovou adresu: interniaudit@m2c.eu

Datová schránka: dzfcjki

Personální a náborové oddělení

Vladislavova 17, 110 00, Praha 1 (5. patro)

 

BEZPLATNÁ LINKA PRO UCHAZEČE O PRÁCI
800 111 112
(PO-PÁ 08:00-16:00)


Náborová recepce: +420 601 157 100
(PO-PÁ 8:00-16:00)


E-mail: prace@m2c.eu

Personální administrativa:
+420 255 723 611
(PO-PÁ 8:00-16:00)

Kontakt

Personální a náborové oddělení

POZOR!
NOVÁ ADRESA PERSONÁLNÍHO A NÁBOROVÉHO ODDĚLENÍ!

Vladislavova 17, 110 00, Praha 1 (5. patro)

Recepce společnosti: 

Tel.: +420 607 038 628

Obchodní oddělení: 

Kontakt pro média: 

Pověřenec pro ochranu osobních údajů: cz.dpo@m2c.eu

Vaše podněty a připomínky zasílejte na emailovou adresu: 

Datová schránka: 

Jak se k nám dostanete pomocí MHD

Metro B, Tramvaje č. 6, 9, 18, 22
stanice Národní třída

 

BEZPLATNÁ LINKA PRO UCHAZEČE O PRÁCI
(08:00-18:00) 800 111 112

 

E-mail:
prace@m2c.eu

Personální administrativa:
+420 255 723 611

...
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookies. Potvrzením s použitím souhlasíte. V pořádku Další informace