Autor nezapomenutelných českých hitů Petr Šiška hostem M2C Space

V rubrice Okénko M2C Space dnes mezi námi vítáme mimořádně vzácného a milého hosta, úspěšného muže a velkého profesionála, Petra Šišku. Petr si udělal čas a dorazil k nám až z dalekého Třince. Jeho exkluzivní rozhovor pro M2C Space si můžete přečíst ve třech po sobě jdoucích dílech.

Ahoj Petře, díky, že jsi přijal naše pozvání. Tvůj životopis je více než bohatý. Lidé tě znají jako zpěváka, herce, textaře, moderátora, scénáristu a producenta.

Pojďme si teď Petra Šišku představit podrobněji v jednotlivých profesích.

Jako pedagog
Málokdo ví, že jsi vystudovaný pedagog. Učil jsi vlastně někdy?
U mě je to s tím původem přeci jenom trochu složitější. Po ukončení maturity jsem si říkal, že teď mám otevřený svět a přihlásil jsem se ke zkouškám na vysokou školu. Chtěl jsem studovat historii a dějepis v Brně. Přišla ale první facka, protože mě nepřijali a byl jsem nucen nastoupit do práce. Jako absolvent gymnázia jsem měl tehdy tzv. základy výroby odborné přípravy neboli ZVOP, což měla být kombinace, která nahrazovala odbornost na obecném gymnáziu. S touto odborností jsme měli být na úrovni klasického „průmyslováka“. Já studoval chemii a začal jsem se ucházet o práci v podniku Tesla. Přijala mě tehdy taková sympatická dáma, čtyřky prsa, typická sekretářka. Říká: „Dáte si kávičku?.“ No a já byl hned v jiném světě. Za chvilku na mě mrkla a zeptala se, co že to tedy mám vystudovaného? Říkám gymnázium, odbornost chemie. Ona na to: „Výborně, posaďte se.“ Uběhlo dalších deset minut a já tam čekal, jestli budu náměstkem Tesly. Načež přišel maník v montérkách a nabídl mi místo pomocného dělníka nádvorní čety za 920 korun hrubého. Spadla mi brada, podepsal jsem, nastoupil a od té doby vždycky říkám, že byť pocházím z rodiny pracující inteligence, tak mám dělnický původ, protože mé původní povolání je pomocný dělník nádvorní čety. Pracoval jsem s partou zedníků v terénu, kde se všechno řešilo na délky lokte a sáhy, tzn. že když mi nařídili vykopat jámu a já se zeptal, jak hlubokou a dlouhou, tak mi řekli asi takhle a takhle. Asi po třech měsících zjistili, že mám maturitu a převeleli mě na místo mechanika technických zařízení, kde se ve vývojové dílně vyráběly tištěné spoje, a to co páni inženýři vymysleli, tak my museli na dílně dostat do nějakého pracovního šasi. No a tam už se najednou měřilo na mikromilimetry a já se divil, když mi chyběl nějaký ten centimetr, který pro mě žádnou mírou nebyl a chvíli to trvalo, než jsem se zapracoval.

Protože jsem se nedostal na VŠ ani napodruhé, stal se ze mě topič na zimním stadionu. Zažil jsem éru, kdy hokejový Třinec měl ještě kotelnu na uhlí a to jsem „ládoval“ noc co noc, ale mělo to i své výhody. Mohl jsem pak za to na stadionu čtyři hodiny bruslit, a to mě neuvěřitelně bavilo. V létě jsem pak přesedlal na správce tenisových kurtů a tam poprvé, někdy v roce 1985, jsem zjistil, jak vypadá podnikání. Najednou jsem poznal, že bez kontaktů si ani neškrtnu. Všichni ti páni inženýři, ředitelé, lékaři a docenti, kteří chtěli hrát tenis a potřebovali volný kurt, museli mít „známého“ správce, který jim dokázal za určitých podmínek tenisový kurt zajistit.

Pak už jsem ale neriskoval a vrhl se na pedagogickou kariéru. Přihlásil jsem se na obor učitelství pro první stupeň základní školy a tělesnou výchovu, což byla vlastně taková štace pro zkrachovalce. Mne to ale docela vyhovovalo, protože jsem se dostal na VŠ. V ročníku bylo 220 holek a 12 kluků, takže si asi dovedeš představit, jaké to byly „žně“ a fantastický studentský život. Navíc v této době jsem získal průkaz svobodného umělce, což bylo tehdy snem všech muzikantů. Každý ho chtěl mít, protože díky tomu nemusel chodit pravidelně do práce a mít razítko v občance. Toto stačilo. Nastal ale problém, protože já byl na jedné straně řadovým studentem VŠ, a na druhé straně umělec ve svobodném povolání, který hraje. Děkan to nakonec vyřešil tak, že mi dal individuální plán, a to byla asi ta nejlepší věc, co mohl udělat. Kromě hraní jsem si také mohl vybírat předměty, na které jsem chodil. Ale musím říct, že jsem byl poctivý student a ve škole mě to bavilo.

Pravda je taková, že kromě praxe jsem ale nikdy do školství nenastoupil, a to i z toho důvodu, že už jsem byl umělec na volné noze a končil v roce 1989. V září mě tehdy pranýřovali v novinách. Byl jsem označen za antihrdinu, odstrašující příklad socialistického školství u člověka, který vystudoval za peníze socialistické společnosti a nehodlal vrátit zpátky společnosti to, co měl. Tehdy byla ještě doba tzv. umístěnek, tzn. aniž se tě někdo ptal, tak sis mohl akorát určit okres nebo kraj, kde chceš učit, ale školu už ti vybrali a tam bylo nařízené nastoupit. Já se ale rozhodl, že se budu živit muzikou.

Následovala vojna. Rok 1989 jsem strávil u bojového útvaru v Klatovech, ale díky muzice se to dalo nějak přežít. Dokonce jsem se stal vítězem prvního novodobého ročníku ASUTu (armádní soutěž umělecké tvořivosti kapel), kde jsem měl v kapele dokonce bubeníka z legendární kapely DEMIKAT ze Slovenska, dnes bubeníka kapely Elán, Igora Skovaye, a další výborné kluky. Byla to vlastně krásná doba, protože jsme vojnu, místo na bojišti, strávili na koncertních pódiích, a to bylo fajn.

„Kromě Lucie Bílé neexistuje v České republice interpret, pro kterého jsem nenapsal text.“

Jako textař
Pro české zpěváky jsi napsal stovky textů, mezi nejznámější jistě patří „Ještě že tě lásko mám“ pro Petra Koláře, „To tehdy padal déšť“ pro Helenu Vondráčkovou nebo „Pokaždé“ pro Karla Gotta. Skládal jsi také ale i pro Ewu Farnou, Markétu Konvičkovou nebo Hanu Zagorovou.

Já s oblibou vždycky říkám, že kromě Lucie Bílé neexistuje v České republice interpret, pro kterého jsem nenapsal text. Ať už to byla Hanka Zagorová, Leona Machálková, Ilona Csáková, Helena Vondráčková, kapela Argema a jiné rockové kapely. Ty mi s oblibou vždycky přinesly nějakou uřvanou píseň, úplnou šílenost a já jim říkám: „Neblbněte, doneste nějakou baladu a já vám ji otextuju." A oni na to, že si po těch šílenostech musím spravit kádrový profil….. Takže na některých rockových deskách, někdy i trashových, najdeš moje texty, což je dobrý. Ale posluchači spíš znají jiné věci. Třeba ze spolupráce s Karlem Svobodou. Pro Petra Koláře jsme napsali píseň Ještě že tě lásko mám, pro Bohuše Matuše zase titulní píseň do seriálu Rodinná pouta na TV Prima. Pro toho Karel napsal spoustu písní, vytáhl ho ke Zlaté desce a třetímu místu ve Slavíkovi.
S Karlem Gottem jsem měl čest dělat i na pohádkové desce a vlastně být producentem jeho poslední filmové role v pohádce Když draka bolí hlava, ve které si Karel zahrál kováře. Hovořil v ní slovensky, což tehdy popudilo velkou část jeho domácích fanoušků. Paradoxně ale tato pohádka s Karlem Gottem ve světě boduje a získala řadu cen. V Německu patří k nejoblíbenějším, má dokonce i kompletní německý dabing a myslím, že ta se určitě neztratí. Jsem hrozně rád, že v té pohádce se Karel potkal se svými dvěma dcerami a je to pro ně určitě hezká vzpomínka. Protože to je pohádka písničková, tak samozřejmě Karel zpívá titulní píseň se svou dcerou. A je tam i závěrečná píseň, kterou nazpíval s Kamilou Magálovou. K tomu se váže pěkná historka. Byli jsme na place a Karel samozřejmě nebyl herec. Některé scény se tak musely třeba několikrát opakovat a já takhle jednou přišel za Kamilou a říkám jí: „Kamilko, mějte s námi trpělivost, ať to natočíme.“ Ona se tak na mě podívala a říká: „Nezlob se, vy jste mi dali jedinečnou šanci, abych si v hudebním studiu mohla zazpívat s mistrem duet a on měl trpělivost se mnou. Takže mou povinností je mu zase na oplátku pomoci na place.“ Naprosto krásné gesto slovenské hvězdy.

„Texty pro Špinarovou-Vondráčkovou-Gotta-Farnou – to byla dobrá značka pro všechny, kdo potřebovali otextovat píseň.“

Oslovují tě zpěváci, autoři hudby nebo producenti sami?
Já jsem se stal textařem vlastně z nouze. Pocházím ještě z doby, kdy nebyly počítače a mobilní telefony, a u nás ve městech to bylo tak, že v každém bylo třeba 10 až 15 kapel. Většina těch kluků v pubertě okolo patnácti let v nějaké hrála. A pokud jsi chtěl něco hrát, tak jsi musel ty písničky napsat a nějak je otextovat. A protože nikdo nebyl po ruce, tak jsem s tím textováním začal. Potom jsem měl tu čest dostat se do hudební mašinérie k Ivo Pavlíkovi a Heidi Janků a začal jsem spolupracovat s Věrou Špinarovou. Pro ni jsem od roku 1990 otextoval možná stovku písní na různé desky. A právě díky Věře tu tvorbu s Leškem Wronkou objevila Helena Vondráčková. Oslovila nás, jestli bychom jí nepřipravili písničky na její nové album. A tam byla hezká historka, kdy jsme jí poslali píseň, která se jmenovala Nevzdám se hvězdám. Tři čtvrtě roku se nic nedělo. Nikdo se neozval, vůbec nic. My už jsme měli objednané nahrávací studio, že tuto písničku natočíme s Věrou Špinarovou. A týden před tímto termínem jsem si najednou přečetl v novinách, že Helena Vondráčková vydává nové album, které se jmenuje Nevzdám se hvězdám a které produkoval Vašo Patejdl. A zjistili jsme, že titulní píseň, podle které je album nazváno, je vlastně ta naše, kterou jsme pro Helenu s Leškem napsali. A začala naše spolupráce. Hovořilo se o nové image Heleny, začala doba Dlouhé noci a právě prvním singlem z té desky byla písnička To tehdy padal déšť. Helena ji hrozně nechtěla zpívat. Bránila se, aby nepřišla o své tradiční fanoušky, ale opak byl pravdou, protože tehdy v Českém slavíkovi se v kategorii Teenagerů, světe div se, stala nejoblíbenější zpěvačkou právě ona. Něco neskutečného.

To potom pomohlo projektu, který jsme také odstartovali s Leškem Wronkou, a to byla Ewa Farna. Tady totiž nebyly mladé zpěvačky. Pro děti zpívaly Dáda Patrasová a Helena Vondráčková. Najednou zde byla dvanáctiletá holka, které pomohl časopis Bravo, Evropa 2, první velký hit Měls mě vůbec rád a najednou to jelo. Ewa díky svému talentu zaplnila to místo a stala se idolem teenagerů.

Ale abych odpověděl na otázku. Já jsem nikdy nemusel být tím textařem, který by psal texty a nabízel je někomu nebo se ptal, zda někdo ode mne nechce napsat text. Ono to vždycky prostě nějak jelo, po Heleně najednou ty písničky objevil Karel Gott, takže jsme se vlastně dostali během dvou let k těm největším velikánům československého mainstreamu. A to už byla dobrá značka (Špinarová – Vondráčková – Gott – Farna) pro to, aby lidé, kteří potřebovali sem tam nějakou píseň otextovat, věděli, kam zavolat a na koho se obrátit. Z toho pak následně vznikly texty pro Dalibora Jandu, Michala Davida a další, kteří tvořili. Já mám otextováno nějakých 400 písní a všechno jsou to písně, které vyšly na nějakých nosičích. Není to tedy skládání do šuplíků, to dělám velice nerad. Když mám nějaký podnět, tak píšu. Jsou samozřejmě situace, když jsem se dostal k filmu, že jsem měl vizi, jak by měly písničky v tom filmu vypadat. Tak tam jsem do zásoby udělal pět, šest textů, které už potom nějak zhudebnili hudební skladatelé. Ale věděl jsem, tím že ty filmy produkuji, že se texty do toho filmu dostanou.

Jarek řekl: „Tak pojď, budeme střílet rýmy a něco z toho vznikne…..“

Čím se při psaní textů inspiruješ?
Já si myslím, že to musí být někde shůry dáno. Mám k tomu takovou hezkou historku. Mým velice blízkým kamarádem a přítelem je Jarek Nohavica. Před zhruba 30ti lety jsme dostali zakázku složit pro třinecké hokejisty hymnu. Sedli jsme si do ateliéru v Těšíně a Jarek říká: „Tak pojď, budeme střílet rýmy a něco z toho vznikne.“ A tak jsme tou střelbou společně napálili asi 32 slok třinecké hymny a rád s oblibou říkám, že jsem s Nohavicou v té finální verzi těsně prohrál 3 ku 4. To je pro mě velká pocta. Ale k tvému dotazu – souvisí s tím ještě jedna taková věc. Jarek měl kdysi takový bonmot. Přišel a říká „Kolik jsi za svůj život otextoval foreverů a togetherů?“ A to je přesně ono. Každý skladatel vždy musí udělat nejprve verzi ve „svahilštině“, tzn. není to logická angličtina, která dává smysl, ale aby frázování nějak naznačil, tak používá přesně ta slova „emel forévr aem tugédr…“ A proto záleží, kolik foreverů a togetherů jsi vlastně ve svém životě otextoval. Já to mám tak, že když slyším tuhle svahilštinu, tak už mi verše a slova naskakují samy a neumím vysvětlit, čím to je. Možná je to tím, že patřím ke generaci, která přečetla na základní škole cokoliv, co bylo k mání. Od Robinsonů a Verneovek až po Jiráska. A tam někde pramení možná ten základ slovní zásoby, která dnes těm mladším trochu chybí díky všem těm šílenostem, které tady dnes máme na stole (mobily, ipady pozn. autora) a které jsou nezbytné. To je jedna věc. Druhá věc je to, že když jsem kdysi psal, to byla ještě doba tištěných časopisů a nebyl internet, tak jsem hltal týdně snad všechny ženské tituly, které na trhu existovaly. Tam bylo to vodítko, kdy jsem si říkal, že nejsem umělec básník, ale dokážu, když chci, textem do půl minuty rozplakat každou ženskou. V těch časopisech byl totiž základ. Dnes už to mám jinak. Patřím již rovněž do té generace, že když vstanu, tak ještě dřív, než jdu do koupelny, tak zapínám mobilní telefon. Bohužel to dnes již jinak nejde. Ale jde o to inspirovat se okolím, dívat se kolem sebe a z toho to pak vychází. Máš nějakých 2 000 slov, které se běžně používají. Kdysi se nad tím někdo zamýšlel. Dobrý text by měl obsahovat samozřejmě slova jako láska, růže, srdce apod. Takové věci by se tam měly objevit. Ten počet slov je nějakým způsobem omezen. Rutinně napíšeš jakýkoliv text. Ale když jsi muzikant, tak víš, co se dobře zpívá. To je u textařů největší problém, protože to jsou umělci – básníci, kteří si to neumí představit a neumí si tu píseň zazpívat. Z toho vznikají potom v těch výškách ty dlouhá Í a další, která se nedají zpívat, nebo špatné frázování, protože jim ten text sedí umělecky, ale už zapomínají, že píšou text k písničce. To mám možná jako muzikant také výhodu. A do třetice, když se povede nějaký slogan, který si někdo z té písně zapamatuje, tak to už je nadstavba.

„Kdyby žila Věra Špinarová v Americe, tak je z ní miliardářka a největší zpěvačka na světě“

Se kterým zpěvákem či zpěvačkou se ti spolupracovalo nejlépe?

Nevím, takhle to neumím nikdy říct. Když se mě ale ptáš, tak nejradši jsem psal pro Věru Špinarovou, protože ta pro mě byla největší inspirací. S ní jsem intenzivně strávil deset let dennodenního života, koncertování, hraní. To byl pro mě největší hlas, vždycky říkám s oblibou, že ta, kdyby žila v Americe, tak je to miliardářka a největší zpěvačka na světě. Zase na druhou stranu zaplať pánbůh, že žila v Ostravě.

V příštím díle se také dozvíte:

  • o seznámení s Jarkem Nohavicou na řecké pláži
  • zajímavosti ze zákulisí natáčení nové české filmové komedie Ženská pomsta
  • že je daleko snažší sehnat milion na film, než 5.000 Kč na hudební festival 

Druhý díl najdete zde


Kontakt

Kontakt pro firmy

Provozovna a doručovací adresa

Mark2 Corporation Czech a.s.

Vladislavova 17, 110 00, Praha 1

Recepce společnosti: +420 730 808 887 (8:00-16:30)

Tel.: 

Obchodní oddělení: +420 725 930 112obchod@m2c.eu

Mezinárodní obchodní oddělení: +420 725 405 335, sales@m2c.eu

Kontakt pro média: +420 601 567 777marketing@m2c.eu

Pověřenec pro ochranu osobních údajů: cz.dpo@m2c.eu

Vaše podněty a připomínky zasílejte na emailovou adresu: interniaudit@m2c.eu

Datová schránka: dzfcjki

Personální a náborové oddělení

POZOR!
NOVÁ ADRESA PERSONÁLNÍHO A NÁBOROVÉHO ODDĚLENÍ!

Vladislavova 17, 110 00, Praha 1 (5. patro)

 

BEZPLATNÁ LINKA PRO UCHAZEČE O PRÁCI
800 111 112 (08:00-16:00)

Náborová recepce: +420 601 157 100 (8:00-16:00)

E-mail:
prace@m2c.eu

Personální administrativa:
+420 255 723 611

Kontakt

Personální a náborové oddělení

POZOR!
NOVÁ ADRESA PERSONÁLNÍHO A NÁBOROVÉHO ODDĚLENÍ!

Vladislavova 17, 110 00, Praha 1 (5. patro)

Recepce společnosti: 

Tel.: +420 607 038 628

Obchodní oddělení: 

Kontakt pro média: 

Pověřenec pro ochranu osobních údajů: cz.dpo@m2c.eu

Vaše podněty a připomínky zasílejte na emailovou adresu: 

Datová schránka: 

Jak se k nám dostanete pomocí MHD

Metro B, Tramvaje č. 6, 9, 18, 22
stanice Národní třída

 

BEZPLATNÁ LINKA PRO UCHAZEČE O PRÁCI
(08:00-18:00) 800 111 112

 

E-mail:
prace@m2c.eu

Personální administrativa:
+420 255 723 611

Obchodní podmínky pro koupi zboží a poskytování služeb
Informace o zpracování osobních údajů
Informace pro smluvní partnery o zpracování osobních údajů

© Copyright Mark2 Corporation Czech a.s., Realizace FlexiSystems s.r.o.: e-learning, tvorba webových stránek, redakční systém. All Rights reserved.

...
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookies. Potvrzením s použitím souhlasíte. V pořádku Další informace